O nevyřešených záležitostech

Nevyřešené záležitosti jsou věc, se kterou mám docela problém. Mám pro vás názorný příklad a zároveň i příběh, který vám krásně dokáže, jak dobře na tom ještě jste:

Kdysi dávno mě bolely záda z toho, že jsem seděl špatně u počítače. Ale ne „špatně“ typu, že jsem měl monitor moc nízko. Nohy jsem měl „šejdrem nahoře“, klávesnici na klíně nebo takovém tom vysouvacím šuplíku a „jel jsem“.

Dostal jsem se s tím i na rehabilitaci, kde mi paní rehabilitující provedla jakous takous masáž zad, která dost pomohla a nakázala sedět inteligentně. Zázrakem jsem ji uposlechl.

Uplynul nějaký čas a já jsem si kýchnul. No big deal, že jo. Jenže já si u toho hýbnul se zádama. Vydrželo mi to asi tejden, přičemž mě záda bolely hodně intenzivně i při běžných činnostech. Na rehabilitaci jsem se tentokrát dostal až po nějaké době, kdy už jsem byl zase v pořádku, nicméně mi bylo diagnostikováno mírné vybočení páteře. Znovu, no big deal.

Jako lék jsem měl jít 7x na rehabilitaci, že mi sestra zavolá. Taky zavolala, já si termíny během telefonátu psal na papír, přičemž ještě zvonila návštěva, které jsem šel otevřít, takže jsem zase nestíhal poslouchat telefon (a né, nemohl jsem říct, jestli nemůže moment počkat), takže jsem si nebyl úplně jist v kramflecích, kdy a kde mám být.

Navíc jsem ještě první schůzku musel zrušit, protože jsme jeli na dovolenou. Takže jsem minulý čtvrtek na onu rehabilitaci nakráčel, přičemž ta „moje“ sestra už tam nebyla. Tak jsem tam ještě půl hodiny vyčkal s tím, že zavolám zítra (v pátek), protože už tam byl jen rehabilitační bratr, který měl tuze naspěch a objednávky nepřijímal.

V pátek jsem nezavolal.

Přes víkend nepracují.

V pondělí jsem nezavolal.

V úterý jsem nezavolal.

Ve středu zavolali oni mně.

Napoprvé jsem to ještě nezvednul, maje provinilý pocit, ale po deseti minutách jsem se odvážil zavolat zpět s očekáváním nejhoršího.

Telefonát jsem vyřídil asi za dvě minuty. Paní byla příjemná. No big deal.

V mých představách ale z toho bylo něco nepřekonatelného. Za tu dobu, co jsem ten telefonát odkládal se z něho vyklubal ohromný strašák, který stále číhal někde vzadu v mé hlavě. A minimálně částečně mě paralyzoval.

Něco podobného mám s blogováním.

Před pár články (článek = blogerská jednotka času, značně rozdílná, není přesně definovaná) jsem ohlásil něco v tom smyslu, že všechno kolektivizuju, budu už psát jenom sem a všichni už budeme jenom běhat po zeleňoučké louce a radovat se.

To jsem si jenom myslel.

Realita je ale taková, že jsem si založil další nový blog – jaksivede.pavelkralicek.cz, Životaměnič jsem nezavřel, naopak znovu začal uvažovat, že na něj začnu psát atd.

Stala se z toho další nevyřešená záležitost.

Myslete si o mně, že jsem blázen, který se nedokáže rozhodnout, třeba stokrát. Možná budete mít pravdu, je mi to jedno. Prostě to tak je.

V důsledku této nevyřešené záležitosti jsem byl znovu paralyzován, co se psaní týče. Ne tak úplně psaní, pár článků rozepsaných mám, ale publikování.

Hodí se to na tenhle blog? Bude to ty lidi zajímat? Nebudou si zase stěžovat, co to píšu za bláboly, že je to vůbec nezajímá?

Tyty negativní myšlenky mě zcela pohltily, takže jsem nebyl schopný akce. To se snad změní, i když jsem to říkal už minule.

Teď už by to ale vážně mělo být naposledy. Slibuju. A co slíbím, to fakt že dodržím.

Co to tedy znamená?

Zavřu jaksivede.pavelkralicek.cz, protože ten blog nepřinášel nikomu nic. Každý den psát o osvojování návyků stojí za prd, takže jsem začal psát o tom, co jsem daný den dělal. To je ale jen taková okleštěná veřejná verze deníku, která ztrácí smysl, kvůli tomu, že jsem se v zápisech musel kontrolovat a tak vůbec. Prozatím se tedy obejdu bez toho, nebo to převedu do jiné formy.

Prozatím zavřu Životaměnič. Bude to sice jen takový formální akt, vzhledem k tomu, že už tam hodně dlouho žádný článek nepřibyl, ale zřejmě jej potřebuju, abych jej mohl dostat z mého podvědomí. Potenciální životměnící články budu směřovat na MítVšeHotovo případně na ještě jeden web, který je zatím v přípravě, kde budu ale jen externí psavec.

Sem budou přibývat rozmanitější články – krátké, dlouhé, odkazy na jiné články, reblogy atd.

A nebo třeba ne, to se uvidí.

Reakce: