O konferenci Junior Internet

6:34

Sedím ve vlaku z Trutnova do Prahy, zatím v kupé sám. Vadí mi ale systém Českých drah, kdy základní cena je zároveň ta nejvyšší možná a různé slevy tím pádem nejsou příjemné bonusy navíc, ale skoro nutnost. Jedna cesta mě totiž přijde na 232 Kč a cesta trvá 3 hodiny. Autobusem bych zaplatil 150 Kč a jel bych dvě a půl hodiny. Konkurence na kolejích by možná nebyla úplně špatná věc.

8:00

Hradec Králové. Dokončil jsem kontrolní čtení Aby vše klapalo, asi 30 minut poslouchal muziku a nyní se na Twitteru trumfujeme, kdo na Junior Internet cestuje déle. Viva la moderní technologie!

Nota Bene: Příště by se možná hodilo víc než 3 dl vody na 3 hodiny jízdy.

9:47

Hrdina je zpět! (= jsem v Praze)

V Relay kupuju klasicky Crocodile sandwich a modrou Bonaqu. Ve frontě si mě odchytnul nějakej blázen, kterej po mně chtěl „nějaký drobný na benzín“, protože má zlomenou nohu, jeho žena právě rodí a možná ještě něco. Jsem na sebe trochu hrdej, protože jsem ho dokázal odmítnout, což se mi snad ještě nestalo.

V 10:05 se potkávám s Martinem Moozem a jeho kamarádem Honzou a spolu už vyjíždíme metrem do Jinonic.

Cestou klasická rozprávka na téma Apple, alkohol a ženy, takže věci, kterými by měl žít každý mladý člověk.

10:41

Jsme na místě.

Sličné slečny na recepci nám dali visačky, Vodafone taštičku, vodu, bonbónek a visačku. Za to mají pořadatelé velký „thumbs up“.

Pak jsme se zastavili u Martina Světlíka v iKnow Clubu, kde pokračovala diskuze na téma Apple. Alkohol a ženy už nepřišli na řadu.

Po cigaretové pauze (já jsem samozřejmě jen přihlížel) jsme si vyzkoušeli i fakt velkou bombu – AR.Drone. Je to takový čtyřvrtulový stroj, který se dá ovládat přes iZařízení tak daleko, jak daleko dosahuje WiFi. Vyzkoušel jsem si ho ovládat přes iPad, který jsem zároveň poprvé držel v ruce, takže dobrý.

11:40

Poprvé vstupujeme do samotného přednáškového sálu a zrovna na nejnudnější přednášku na světě – Safer Internet, což je zřejmě nějaké hnutí za bezpečný internet. Já osobně jsem proti podobným neziskovým organizacím hrubě zaujatý, ale to asi bude jen můj osobní dojem. Každopádně nuda, nuda, nuda.

13:12

Přednáška Filipa Hráčka o všudypřítomném internetu. Zaujalo mě hlavně, že za žádnou cenu neukáže ve slajdech Apple produkt. Když se řekne mp3 přehrávač, v USA si představí iPod, u nás si představíme Sony Walkman s tužkovou baterií uvnitř. To je ale asi jen profesní deformace. Přednáška technicky dobře zvládnutá, obsahově nuda.


Přesně zde mé zápisky z neděle končí, protože jsem si pak již nenašel čas na to je doplnit. Proto je dopisuji až se čtyřdenním zpožděním.

Zbytek odpoledne proběhl ve znamení zajímavějších či nudnějších přednášek, ale konference prostě o přednáškách nejsou, ať si kdo chce co chce říká. Obzvlášť, když trvají jen 15 minut.

Konference jsou především o lidech, utužování starých kamarádství a navazovaní nových.

Pro mě osobně je tedy hlavním přínosem konference to, že jsem mohl strávit den ve společnosti spousty inspirativních lidí. Víc než jedno slovo jsem prohodil s Martinem Moozem, Honzou Vašíčkem, Martinem Světlíkem, Vojtou Toulcem, Pavlem Šraierem a Tomášem Hustolesem.

Velice zajímavé bylo, když jsem se zase vrátil druhý den do školy do všední reality. Taková deziluze. Připadal jsem si jako v nějakém špatném světě. Ve světě, kde se řeší naprosto nedůležité věci. Ve světě, kde nezáleží na tom, jestli se něčemu věnujete, ale jestli máte hotový domácí úkol.

Je to smutné, ale v řadách svých spolužáků nevidím mnoho inspirativních lidí. Spíš vůbec žádné. Štve mě jejich pasivita, štve mě jejich nedostatek ambicí. Přece nemůže bejt vrchol úspěchu dostat se na vysokou školu. To je povinnost, jen formalita. Skutečné cíle jsou naprosto někde jinde.

Proto se mi stýská po lidech, pro které není nic problém. Stýská se mi po lidech, kteří dotahují věci do konce. Stýská se mi po lidech, kteří umí vydělávat peníze. Stýská se mi po lidech, kteří jen nesedí doma na zadku.

A štve mě, že jsem si nepodal ruku s Honzou Bártou.

O hledání vlastního stylu

Určitě jste už někdy slyšeli, že byste si měli „najít svůj vlastní hlas“ v případě psaní, „svůj vlastní styl“ v případě oblékání a tak dále. Zkrátka a dobře byste měli být co nejvíc originální a výjimeční. Dneska si povíme, proč jsou takové rady naprosto na dvě věci.

> Dobrá rada zákazníka neuspokojí.
> *přísloví starých čínských prostitutek*

Koukat na porno je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí se sháněním partnerky/partnera ke kopulaci. Není to sice opravdovej sex, ale je to „dost blízko“. Asi jako když do tiramisu dáte pomazánkové máslo místo mascarpone.

Číst si rady na internetu o tom, jak běhat/zhubnout/lépe psát je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí s běháním/hubnutím/psaním. Stačí si přece přečíst pár „zaručených“ rad a ihned se dostaví zlepšení! Protože ti nejlepší a úspěšní přece pouze vědí něco, co já ne.

Vědí toho opravdu víc. Vědí tisíce maličkostí, které si přečetli na internetu poznali léty praxe. Zkušenost je totiž jedna z věcí, která je naprosto nepřenositelná.

Zkušený řezník nemusí uzeniny ani vážit, má to prostě „ve voku“.
Zkušený tenista pozná předem, že zahrál milimetrový out.
Zkušený hostinský dokáže předem odhadnout zákazníkův původ a movitost.

Svoje schopnosti ale nezískali tím, že by brouzdali na internetu. To ne. Spíš své práci věnovali stovky a tisíce hodin, až získali v některých případech takřka nadpřirozené schopnosti.

– – –

Jak vypadá v praxi takové hledání stylu? Vezměme si kupříkladu tento blog.

Začínal na doméně [klepeto.blog.cz](http://klepeto.blog.cz), kam jsem psal absurdní věci jen pro své spolužáky a posmíval se „opravdovým blogerům“.

Pokračoval jsem na klepeto.xf.cz (*přesměrováno*), kdy jsem se již zapojil do české blogerské komunity a začal psát „seriózněji“.

Pak jsem přešel na pavelkralicek.cz, kde jsem chtěl vytvořit „blog západního typu“. Velkou inspirací mi byl [Problogger.net](http://problogger.net). Články byly suchopárné a dost se podobaly těm, které nyní odsuzuji.

Pak jsem založil [Životaměnič](http://zivotamenic.cz) – blog o osobním rozvoji. Články již byly myšlenkově hutnější, ale stále se držely vzoru „10 triků jak zlepšit svůj sexuální život“ a tak podobně a pořád dokola.

A pak jsem se dostal do fáze finální, tu právě teď čtete. Nebudu sám definovat, v čem můj současný „styl“ spočívá, to posuďte sami.

Nejsem sice žádná superhvězda, ale řekl bych, že za ty roky už jsem pár set článků napsal. A že už to tady k něčemu vypadá.

Nepomohl mi k tomu ale ani jeden z mnoha set článků, které jsem k tématu psaní a blogování přečetl. Ani jeden z nich. Žádných 35 tipů, 87 zaručených rad, nic podobného.[^1]

Pomohlo mi, že jsem psal. Někdy jeden článek denně, někdy jeden článek za 3 měsíce. Ale psaní mi vydrželo pořád.

A proto se neustále zlepšuji…

[^1]: Jediné články, které vám mohu doporučit, jsou [Better](http://hw.libsyn.com/p/4/b/7/4b748abbad61be9c/Merlin_Mann_-_Better.pdf?sid=b726e395284a7298ec6c067f06f87016&l_sid=18747&l_eid=&l_mid=1699929) a [First, Care](http://www.43folders.com/2010/02/05/first-care) od Merlina Manna.