v Starý blog

O psaní

S psaním jsem začal z recese. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Chtěl jsem jedné spolužačce dokázat, že blogování je naprostá blbost. A že ona je tím pádem hloupá taky.

Od těch dob jsem se trochu posunul.

Měl jsem hodně blogů. Fakt hodně. Psal jsem denně i jednou za půl roku. Ale pořád jsem psal. A pořád píšu.

Nevím, co mě u toho drží. Peníze ne. Asi láska.

Rád bych vyprávěl, že se u psaní vždycky dostanu do „zóny“ a přestanu vnímat okolní svět. Ale není tomu tak. Občas u toho trpím. Jindy ale ze mě slova doslova proudí na obrazovku, jako bych byl spojen s nějakým vyšším božstvem.

Bukowski říkal, že ze sebe psaním dostává jed. Že ho potřebuje. Budu na tom zřejmě podobně.

Napsal jsem věci, na které jsem vážně hrdý. Pár článků možná i někomu pomohlo. Snad jsem i změnil svět trochu k lepšímu.

Kromě toho jsem se snažil napsat i knihu. Román, abych byl přesnější. Nebyla to žádná velká fikce, psal jsem prostě o svém životě. Přesně o tom, co jsem v té době (zhruba před rokem) prožíval. Ale nedokončil jsem ji, zatím.

Největší terapeutický účinek ale pro mě jednoznačně má psaní poezie. Občas, když mám nějaké emočnější období, prostě si sednu a píšu básně. Nevím, jestli za něco stojí (představuju si, že jo), ale pomáhají mi dostat „to“ ze sebe. Možná jed, o kterém mluvil Bukowski.

Uvažuju, že až jich nashromáždím dostatek, dal bych je k dispozici všem. Hlavně vám, kteří se mnou vydrželi doposud. Třeba vás naprosto nebudou zajímat, pro mě je to ale ten nejosobnější dar, který mohu někomu dát. I kdybych chodil po Praze nahý, necítil bych se tak obnažený, jako když by si někdo přečetl mé básně.

Bojím se to udělat. Ale až nastane správný čas a nashromáždím jich dostatek, vydám svou první sbírku.

A proč že vám to říkám? Sám nevím, jen jsem asi měl chuť něco napsat…

Napsat komentář

Komentář