O komentářích

Komentáře se zdají být nedílnou součástí každého blogu. Vždyť o to přeci jde, ne? Získat co nejvíce komentářů, ideálně pochvalných či souhlasících.

Už si to nemyslím.

Každý zastánce blogů vámm řekne, že blogy jsou na rozdíl od všeho jiného “dvoustranné médium”. Že obsah blogů tvoří z poloviny i komentáře a jde právě o onu interakci mezi blogerem a komentátory.

Leda tak v nějakém ideálním vesmíru.

Pravda je taková, že komentáře většinou nestojí za nic. Tečka.

To neznamená, že neexistují komentáře kvalitní, často hodnotnější než samotný článek. To ne. Jen jich je zatraceně málo.


Nevýhodou komentářů je fakt, že je strašně jednoduché jeden napsat. Nemusíte třeba ani mít vlastní názor, žádné argumenty, nic. Jen dočtete článek a něco “kydnete” do komentářů. Pokud jste dost rychlí, přečte si vaše “něco” i spousta lidí, co si přečetla onen článek.

Můžete tak jednoduše blogera pomluvit, nesouhlasit s ním bez jakýchkoli prezentovaných argumentů nebo ho i odsoudit a poslat do věčných lovišť. A nádavkem ještě anonymně.

To je totiž problém celého Internetu. Anonymita. I když ale člověk vystupuje pod svým jménem, stejně se to nedá s reálným “offline” životem srovnat. V reálu se prostě některé věci neříkají. A nebo se o nich člověk nedozví.


Pokud člověk s blogováním začíná, jsou komentáře cennou formou zpětné vazby a jakési validace = potvrzení vlastního názoru. Nezřídka jsem se i přistihl, že na základě počtu komentářů hodnotím úspěšnost článků. Což je ale od základu pitomost

Je pěkné dostat svůj první komentář. A druhý. Třetí, pátý, desátý. Dokonce i stý a pětistý. I ten “tisícátý” ještě jde. Ale pak už člověk otupí.

Jak totiž roste jeho publikum (v současnosti již téměř 300 RSS odběratelů – děkuji za přízeň), stane se jedna věc. Z původní skupinky, kde znáte každého pravidelně komentujícího, se stane beztvará masa.

Už přesně nevíte, kdo se skrývá za kterou přezdívkou, ani jménem. Nedokážete si vybavit konkrétní blog, konkrétní názory, nic.

Komentáře se tak čím dál tím více odosobňují a stávají se spíše místem frustrace než povzbuzení. A ubírají sebeproaktivnějšímu člověku chuť do psaní.

Pokud je tedy čte…


Argumentem proti zrušení komentářů bývá, že člověk přijde o zpětnou vazbu. A je přeci dobré vědět, co si o vašich článcích lidé myslí.

To ale vůbec není pravda v obou bodech.

Zaprvé – zrušením komentářů člověk o zpětnou vazbu nepřijde. Stále mě lidé mohou kontaktovat přes email, Twitter, Facebook (odkazy v pravém menu), nebo i osobně, pokud chtějí. Přicházím jen o tu nejjednodušší a nejplytčí zpětnou vazbu – komentáře. Vřele doporučuji článek Arthura Denta o tom, jak napsat komentář na jakékoliv stránky, i na ty, kde autor komentáře zakázal.

S přechodem na Tumblr se otevřely ještě naprosto nové možnosti, které se lidem nabízejí, chtějí-li na mé články reagovat – reblogování a “lajkování”.

Pokud mají svůj vlastní blog na Tumblru, jednoduše mohou na mé články reagovat reblogováním. Uveřejní tak svou reakci na můj článek na svém blogu, kde píší pro své publikum.

Problém je, že se Tumblr zatím u nás tolik neuchytil, což se doufám bude dobudoucna postupně měnit a že půjdu i některým lidem příkladem.

Zadruhé – komentáře naprosto neodrážejí to, co si lidé o vašich článcích myslí. 99% lidí svůj názor nenapíše. Já sám jsem za poslední měsíc napsal tak přibližně dva komentáře. Nějak už k tomu nemám důvod.

Je nutné se tedy smířit s tím, že názor většiny lidí se prostě nedozvíte, takže v důsledku stejně vše závisí na vás.

Komentátoři jsou většinou něco jako “geeci”, kteří odsoudí Apple iPad, třeba protože nemá multitasking. V důsledku na jejich názoru vůbec nezáleží.

Záleží na tom, jestli první týden (nebo i den) bude milion lidí, kteří si iPad koupí. A já věřím tomu, že bude. Tito lidí nevyjadřují svůj názor v diskusích na internetu, nepíšou si vlastní blogy. Jen jdou a koupí si iPad, protože se jim líbí.

Stejně jako jdou a přečtou si váš článek. Protože se jim líbí.


Již tedy není možné přidávat pod mé články publikované zde jakékoliv komentáře.

Věřím, že vám tento článek pomohl objasnit mé důvody, proč jsem se takto rozhodl.

Stále mě ale můžete kontaktovat přes email, Twitter, nebo Facebook. Všechny odkazy naleznete v menu. A pokud chcete trochu průkopničit, zkuste i to reblogování a “lajkování”.

Ať se vám daří.

Reakce: