O životě v hejtu

Za svůj krátký život už jsem zažil tolik internetové nenávisti, že bych o tom mohl vyprávět. Měl jsem už svůj „antiweb“ a desítky komentátorů se mi snažily vysvětlit, že jsem vlastně hloupý malý kluk a měl bych rezignovat na veškerou činnost a psaní, protože na to prostě nemám.

Možná, že nemám. Možná, že mám. Na tom podle mě ale vůbec nezáleží.

V ideálním světě bychom si z řečí ostatních neměli nic dělat. Měli by se od nás odrazit, protože nevyjadřují nic o nás, ale všechno o člověku, který daná slova vyřknul. V ideálním světě.

Myslím, že jsem v tomto ohledu poměrně zdatný. Kdybych nebyl, vzdal bych to už před lety. Přesto mě ale pořád řeči některých komentátorů mrzí. Snažím se vždycky ignorovat urážky a soudy mé osoby od lidí, kteří mě nezahlédli ani koutkem oka, a snažit se najít alespoň špetku konstruktivní kritiky, která by mě někam posunula.

Naposledy se mi to stalo na [Mužích v Česku](http://www.muzivcesku.cz/), kam v současnosti pravidelně přispívám, jelikož jsem získal práci snů v [Le Premier](http://lepremier.cz).

Chtěl jsem říct jen toto: až se příště budete chystat někomu něco vytknout, zkritizovat, urazit, zkuste se ještě jednou zamyslet. Měli bychom si kolektivně vážit toho, že se někdo o něco alespoň pokouší (já o psaní, někdo jiný o zpívání, …) a ne hned kritizovat, i když si to daný „sebevíc zaslouží“.

A to platí i pro mě.

(Už jsem tady dlouho nic nepublikoval. Chybělo mi to.)