O překonávání sebe sama

Znáte takové to pořekadlo „Jsem jaký jsem a nic s tím neudělám“? Lidé si tím často ospravedlňují svoje chyby a racionalizují vlastní špatné stránky. Když to mám dané geneticky, tak s tím přece nemůžu nic udělat, ne?

To je největší bullshit, jaký jsem kdy slyšel.

Teoreticky vám můžu říkat, co chci, ale stejně to nejlépe pochopíte na příkladu. Třeba na mém vlastním.

Nevím, jak moc dobře mě znáte. Asi moc ne. A i když si myslíte, že přeci jen trochu ano (z článků a ostatní internetové tvorby), možná znáte spíš můj internetový obraz, který se od toho reálného dost liší. Obzvlášť pokud si mě spojujete se staršími články.

Tak vám o sobě něco řeknu.

Když jsem byl mladší, byl jsem naprostý introvert. Občas jsem sice rád provokoval a předváděl se, ale stejně mi bylo vždycky nejlíp doma u knížek nebo počítače. S tím se ještě pojí další věc – strach z intimity. Nebo tak tomu alespoň říkám.

Asi víte, že existují určité osobní zóny. Intimní je z nich ta nejbližší tělu. A do ní jsem nedokázal pustit skoro nikoho. Když se mě někdo dotknul, bylo mi to protivné. Neměl jsem to rád. Stačilo, aby někdo byl i moc blízko a už jsem se začal ošívat a být nervózní.

Z nějakého důvodu jsem se toho bál. A bojím se doteď. Ale rozhodl jsem se s tím něco udělat.

Takové to první miliskování, nevinné hraní na doktory. To neznám. Prostě jsem to nedokázal, neviděl v tom žádný přínos. Prostě jsem to nedělal.

Moje první „intimní“ zážitky se bohužel pojí s alkoholem. Jinak bych nedokázal udělat první krok. Nedokázal bych nikomu dát ani pusu. V tomhle je alkohol „dobrý sluha“, ale zlý pán.

Nesmí u něho člověk ale zůstat navěky. Když už se v tom začnete orientovat, není skoro žádný problém s pomocí alkoholu dosáhnout téměř čehokoliv. Ale není to reálné. Jenom iluze. Falešná realita. A člověk se jí musí zbavit.

Protože skutečná realita je mnohem silnější. Reálnější. Alkohol je jen berlička pro slabé lidi. Tedy i pro mě. Má svůj účel, ale jen omezenou dobu. Pak je potřeba jít dál.

V podroušeném stavu jsem dokázal dělat různé věci. Ale s vystřízlivěním přišel zase návrat do starých kolejí. Zase jsem byl ten ustrašený člověk, který nedokáže dát ani holce pusu. Jednou ale je potřeba ten první krok udělat.

Já ho udělal včera.

Už asi měsíc se s někým vídám, ale zatím to bylo jen takové nevinné. Jednou jsme se spolu v opilosti (!) líbali, ale to byl prozatímní vrchol intimnosti. Pokaždé, když jsme spolu byli o samotě, strávili jsme spolu víc než 12 hodin.

Znáte takový ten pocit, když vás chytne múza a máte tušení, že když To (napsat článek, něco uvařit, napsat písničku, …) neuděláte teď, neuděláte to už nikdy? Z takové nálady alespoň u mě vznikají nejlepší články.

Tak takový pocit mě chytnul včera. Že za ní prostě musím jet. Říct, jak na tom jsem. A poprvé (reálně) ji políbit.

Bohužel to se mnou není tak, že by mě něco najednou napadlo a hned jsem to běžel udělat. Nejdřív přichází fáze přemýšlení, která mě hlavně v minulosti paralyzovala, protože jsem se prostě k činu nikdy nedostal.

Včera ale ne. Obrněn myšlenkou, že na smrtelné posteli člověk nejvíce lituje věcí, které neudělal, jsem se v bouřce autem vydal za Ní.

Šli jsme ven. Začala mi vyprávět přesně takové historky, které na ní miluju. Ale já jen mlčel a poslouchal. I když jsem si v hlavě stokrát promýšlel, co chci říct, neřekl jsem vůbec nic. Aspoň ne zpočátku.

Pak jsme ale došli na poměrně inspirativní místo u řeky. Byla trochu rozvodněná, hučela, všude byla tma. Bylo asi půl jedné v noci.

Když ne teď, tak nikdy.

Začal jsem ze sebe soukat slova, která byla asi tak stokrát vylouhovanou pravdou. Strach mi ještě pořád nedovolil říct pravdu úplnou. Protože by odmítnutí bolelo o to víc.

Pak jsem se k ní naklonil.

A pak?


Nevím jak vy, ale já se v jádru asi neskutečně bojím. Bojím se odmítnutí. Bojím se zklamání. Bojím se neúspěchu.

Bojí se každý. Ale je potřeba se strachem bojovat.

Jako každý jsem se bál mluvení před lidmi. Je zajímavé, že je to jeden z nejrozšířenějších strachů. Třeba při referátech před třídou jsem byl neskutečně nervózní. Klepali se mi ruce, nohy. Ale ovládal jsem se, aby se mi netřásl hlas.

To byl první trénink. Pak jsem shodou náhod „moderoval“ první trutnovský majáles. Spočívalo to zhruba v tom, že jsme já (střízlivý) a kolega (v tu dobu skoro neznámý, pak se z něj stal nejlepší kamarád, vypito měl 10 piv) v pauzách mezi vystoupením kapel stáli na podiu a mluvili pitomosti. Měli jsme připraveno pár nevtipů (zkuste vygooglovat), ale jinak jsme víceméně improvizovali. A nebylo to špatné.

Pak jsem moderoval vlastní maturitní ples. Pak další 2 maturitní plesy i mladším třídám.

Nejtěžší věc, kterou jsem ale kdy dokázal, bylo něco jiného. Nedávno mi umřela milovaná babička – poslední roky trávila v sanatoriu ve stavu, kdy nás poznala jen občas. Už nevnímala realitu, takže smrt pro ni mohla být (a byla) vysvobozením.

Nikdy jsem na pohřbu nebyl, takže i jen zúčastnit se by pro mě mohl být „výkon“. Jenže mamka mě poprosila, jestli bych nemohl pronést za celou rodinu pohřební řeč. Taková věc se odmítnout nedá.

Přijde mi, jako by veškerá moje psací příprava (čtenářské deníky, referáty, literární písemky, stovky článků na různé blogy atd.) směřovala k tomuto jedinému okamžiku. Že to je přesně ten důvod, proč píšu.

Celou dobu před svou řečí jsem zadržoval slzy, abych dokázal alespoň trochu mluvit. Slovo za slovem, které jsem předčítal z připraveného papíru, pro mě byly neskutečný vnitřní boj. Jako snažit se zadržet holýma rukama tisíce tun vody, které chtějí prorvat hráz.

Nevydržel jsem to až do konce. Asi dva odstavce jsem už přečíst nedokázal, takže jsem skončil předčasně. I tak to ale bylo moje největší vnitřní vítězství.


A proč vám tohle všechno říkám?

Zaprvé proto, že bych chtěl takovýchto příběhů slyšet více. Aby se lidé nebáli dělit se o ty nejniternější zážitky. Proto jdu příkladem.

Zadruhé proto, abych vám ukázal, že změna je možná. Že vaše současná realita není (a neměla by být) konstantou. Že ji můžete změnit o 180 stupňů.

Pokud se za rok nebudete smát tomu, jací jste touto dobou byli naivní, nezkušení, obecně pitomí a tak dále, pak se měníte málo. A nebo jste o hodně lepší lidé než já.

Ať tak nebo tak, hodně štěstí.