O Proměně

Ke knize Proměna od Jan Melvil Publishing jsem se dostal poměrně zajímavě. Pokukoval jsem po ní už v době, kdy vyšla, ale odradila mě obálka. Ano, i takto prozaický může důvod být.

O pár měsíců později jsem v knihkupectví hledal Kraď jako umělec od stejného nakladatelství, ale nemohl jsem ji za boha najít. Do očí mě praštily snad všechny ostatní knihy od Melvila, ale Kraď ne. Tak jsem si pořídil Proměnu. A nelitoval jsem.

Pro ty, kterým se nechce číst dlouhá recenze: Kniha je to skvělá, běžte si ji pořídit. Buďto papírově, nebo v jednom z elektronických formátů.

Pro ty, které zajímá obsah: věci se dají změnit, i když to tak vůbec nevypadá. Stačí k tomu jen 3 „jednoduché“ věci: nasměrovat jezdce, motivovat slona a zformovat cestu. Nerozumíte tomu ani za mák? Vysvětlovat nebudu, přečtěte si Proměnu.

Zastavím se jen u 2 věcí, jedné formální, druhé takové „metaobsahové“. Začneme formou.

Pokud píšete populárně naučnou knihu, je dobrý nápad používat příklady z praxe. Můžete tak ale sklouznout ke dvěma extrémům – příklady budou moc krátké, schematické a tedy k ničemu; nebo naopak moc dlouhé, rozvláčné a nudné.

Bratři Heathovi použili příkladů (spíše takových příběhů) snad několik desítek, celá kniha na nich víceméně stojí. Podařilo se jim vybrat tolik různých oblastí a osobitých příběhů, že i na konci knihy si budete pamatovat příběh o rukavicích, odtučněném mléku, nepořádném žákovi nebo brazilských drahách.

Druhá věc, o které bych se rád zmínil se týká „poselství“ knihy. Jasně, měl by to být jednoduchý a praktický návod, jak změnit cokoliv. Nebo alespoň poskytnout vhled do toho, jak veškeré úspěšné změny probíhají.

Mně ale skoro přišlo důležitější, že kniha dává naději, že změna je možná. Nejen různé organizační a společenské změny, ale i individuální a osobnostní. A není k tomu potřeba žádných složitostí, jen efekt bílých vran, načrtnout pár kritických tahů a navrhnout si prostředí tak, aby podporovalo naše cíle. Určitě už jste to četli stokrát, ale v téhle souvislosti nejde neodkázat na Domovědu od Michelle Losekoot aka Růžové Pandy. Ona prostě psát umí.

Proměnu doporučuji. Skočte si pro ni.

Hodnocení: 8,7/10

O tomhle okamžiku a trumpetistovi Standovi

Neptejte se proč, ale dnes jsem naprostou náhodou koukal na tohle video:

Kromě toho, že je to pěkná písnička, zarazila mě ještě jedna věc. Podívejte se, co dělají lidi v publiku.

Dřív měli v rukou zapalovače.

Dnes v nich třímají mobily a natáčejí.

A já se ptám proč? A nepřicházíme tím o něco?

Když jsem byl před několika lety na koncertu Rogera Waterse, nepotřeboval jsem si nic nahrávat, abych z toho měl zážitek na celý život.

Vlastně si pamatuju každý koncert, na kterém jsem kdy byl. Nebylo jich totiž tolik.

Na Wohnoutech jsem byl v první řadě a brácha mě kryl tělem, aby mě kotel neumačkal.

Na Rytmusovi v Jilemnici se bratrova přítelkyně značně opila a pak jsme ji v noci hledali.

Na Pio Squad jsem byl poprvé a naposled v klubu Inferno v Trutnově.

Na Olats Otesoc (pojďte na ně někdy se mnou, jsou skvělí!) jsem byl dvakrát – jednou v cirku La Putyka, podruhé v Malostranské besedě.

Na křtu PSH jsem byl v SaSaZu a zkoušel se tam dávat do řeči s náhodnými ženami v publiku, protože se mi ztratila doprovodná kamarádka. Moc mi to nešlo.

Nemyslím si, že bych z žádného z těch koncertů měl větší zážitek, kdybych si je natáčel. K čemu taky?

Před několika lety jsem se pokoušel nějak lépe fotit. Pořídil jsem si zrcadlovku a dělal velký umění. Ale spíš hlavně fotil lidi a různé akce, kterých jsem se zúčastnil.

Všimnul jsem si ale zvláštní věci. Ty akce jsem si pak užíval mnohem méně.

Kryly se mi totiž dva zájmy: udělat co nejlepší fotky a co nejvíc si užít danou chvíli.

Můžete si vybrat jedno, nebo druhý.

Namítnete, že když jste na koncertě a jen dáte ruku s mobilem nad hlavu, užijete si to stejně. Možná jo.

Ale tím, že si budete moci daný zážitek kdykoliv „zopakovat“, přijdete o hodně důležitou věc. Nenecháte mozek vytvořit si vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že nebudete potřebovat videa v mobilu, abyste si na ně vzpomněli.

Včera v noci jsem před zavíračkou v Malostranské besedě přemluvil zhrzeného trumpetistu Standu, aby nám zahrál. Hrál Dvořáka, Vyletěla holubička, Libuši a na závěr i státní hymnu.

Všichni jsme se postavili a vychutnávali tóny hymny, která se do toho prostředí neskutečně hodila.

Kdybych si tu chvíli ale natáčel, přišel bych si jako idiot.