Rubriky
Roztodivné úvahy

O tomhle okamžiku a trumpetistovi Standovi

Neptejte se proč, ale dnes jsem naprostou náhodou koukal na tohle video:

Kromě toho, že je to pěkná písnička, zarazila mě ještě jedna věc. Podívejte se, co dělají lidi v publiku.

Dřív měli v rukou zapalovače.

Dnes v nich třímají mobily a natáčejí.

A já se ptám proč? A nepřicházíme tím o něco?

Když jsem byl před několika lety na koncertu Rogera Waterse, nepotřeboval jsem si nic nahrávat, abych z toho měl zážitek na celý život.

Vlastně si pamatuju každý koncert, na kterém jsem kdy byl. Nebylo jich totiž tolik.

Na Wohnoutech jsem byl v první řadě a brácha mě kryl tělem, aby mě kotel neumačkal.

Na Rytmusovi v Jilemnici se bratrova přítelkyně značně opila a pak jsme ji v noci hledali.

Na Pio Squad jsem byl poprvé a naposled v klubu Inferno v Trutnově.

Na Olats Otesoc (pojďte na ně někdy se mnou, jsou skvělí!) jsem byl dvakrát – jednou v cirku La Putyka, podruhé v Malostranské besedě.

Na křtu PSH jsem byl v SaSaZu a zkoušel se tam dávat do řeči s náhodnými ženami v publiku, protože se mi ztratila doprovodná kamarádka. Moc mi to nešlo.

Nemyslím si, že bych z žádného z těch koncertů měl větší zážitek, kdybych si je natáčel. K čemu taky?

Před několika lety jsem se pokoušel nějak lépe fotit. Pořídil jsem si zrcadlovku a dělal velký umění. Ale spíš hlavně fotil lidi a různé akce, kterých jsem se zúčastnil.

Všimnul jsem si ale zvláštní věci. Ty akce jsem si pak užíval mnohem méně.

Kryly se mi totiž dva zájmy: udělat co nejlepší fotky a co nejvíc si užít danou chvíli.

Můžete si vybrat jedno, nebo druhý.

Namítnete, že když jste na koncertě a jen dáte ruku s mobilem nad hlavu, užijete si to stejně. Možná jo.

Ale tím, že si budete moci daný zážitek kdykoliv „zopakovat“, přijdete o hodně důležitou věc. Nenecháte mozek vytvořit si vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že nebudete potřebovat videa v mobilu, abyste si na ně vzpomněli.

Včera v noci jsem před zavíračkou v Malostranské besedě přemluvil zhrzeného trumpetistu Standu, aby nám zahrál. Hrál Dvořáka, Vyletěla holubička, Libuši a na závěr i státní hymnu.

Všichni jsme se postavili a vychutnávali tóny hymny, která se do toho prostředí neskutečně hodila.

Kdybych si tu chvíli ale natáčel, přišel bych si jako idiot.

 

2 reakce na „O tomhle okamžiku a trumpetistovi Standovi“

Pěknej postřeh. Před časem jsem někde četl rozhovor s jakýmsi cestovatelem a ptali se ho, proč na svých cestách nefotí… a on odpověděl, přesně to co píšeš, že by si potom už samotnou cestu tolik neužil.

Jde o to vše sdílet, nežít a machrovat :D. Nic víc v tom podle mě není. Já když někam chodím tak nic nefotím. Prostě někde jsem a něco dělám, poslouchám… na tom nezáleží. Nemám potřebu to fotit a někomu ukazovat.

I na Twitter a FB dávám jen nějaké hezké fotky, zajímavě věci. Okamžiky jsou nejlepší v hlavě, když o nich člověk přemýšlí a vzpomíná… a posílat to někam jen abych ukázal, co dělám…to mi přijde dost chudý. To jsou pak ty extrémy kde „každá“ holka fotí cokoliv a ostatní klikají na To se mi líbí.

Ale to nic neznamená. Jsou to jen číslíčka, řádky na modré stránečce. Nemá to žádnou hodnotu. Doma kvůli stěhování nemám žádné staré fotky, ale vše si pamatuji… a je to lepší.

Napsat komentář: Carl114 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *