Koncept Deep Work

Už dlouho sleduju blog a práci Cala Newporta a nepřestává mě fascinovat. Jeho poslední kniha Deep Work krásně navazuje na předchozí So Good They Can’t Ignore You, vřele doporučuji obě. V první zmíněné rozvádí koncept tzv. “deep work”. V originále definovaná jako:

Deep Work: Professional activities performed in a state of distraction-free concentration that push your cognitive capabilities to their limit. These efforts create new value, improve your skill, and are hard to replicate.

Jeho teorie mě poměrně zasáhla, protože poslední dobou jsem trochu zápolil s pocitem nedostatečné mentální vytíženosti — činnosti, které jsem prováděl na denní bázi, mi nepřišly jako dostatečná výzva a cítil jsem, že myšlenkově stagnuji. Deep work by na to mohla být odpovědí.

Velký problém ale je, jak takovou deep work najít ve vlastním životě. Málokdo má podle mě tak jasně specifikovanou profesi jako Cal Newport (odborný asistent zabývající se teorií distribuovaných algoritmů), já se považuji za podnikatele a mým úkolem je dělat to, co je nejlepší pro podnik, co ho posune nejdál a potenciálně vydělá nejvíce peněz v dlouhodobém horizontu. Jenže co to je? Na podobnou otázku se snaží odpovídat (samozřejmě na jiné škále) lidé motající se kolem startupů, nejlepší odpověď jsem našel v The Startup Playbook od Sama Altmana v části The Jobs of the CEO, kde píše:

Earlier I mentioned that the only universal job description of the CEO is to make sure the company wins. Although that’s true, I wanted to talk a little more specifically about how a CEO should spend his or her time.

A CEO has to 1) set the vision and strategy for the company, 2) evangelize the company to everyone, 3) hire and manage the team, especially in areas where you yourself have gaps 4) raise money and make sure the company does not run out of money, and 5) set the execution quality bar.

In addition to these, find whatever parts of the business you love the most, and stay engaged there.

Zatím jsme sice mini-firmička, ale v tomto malém měřítku se dají věci poměrně dobře naučit. Sám pro sebe jsem si definoval několik činností, které považuji za deep work:

  1. Psaní článků
  2. PR aktivity
  3. Marketingové aktivity — newslettery, příspěvky na FB
  4. Zlepšování a dokumentace procesů
  5. 1-on-1 komunikace se “zaměstnanci”

V poslední době mě chytlo zejména zlepšování procesů v souvislosti se čtením knihy Work the System od Sama Carpentera, které se ale promítá i do ostatních oblastí.

Každopádně s konceptem deep work a jeho dopadem na výsledky mé práce jsem zatím jen pouze na začátku, ale přišlo mi škoda nepodělit se alespoň o tip na knihu, protože pro spoustu pracovníků informační ekonomiky bude dle mého nepostradatelná.

Jaké to je, když o vás píše bulvár

Nikdy bych si nemyslel, že se můžu dostat na stránky bulváru. Navíc naprosto nezaslouženě – jen tím, že jsme se s Marií rozešli. Měl jsem tak ale jedinečnou příležitost, která se snad nebude opakovat, vyzkoušet si, jaké to je. Aspoň v malém měřítku.

1) V bulváru nemusí být pravda vůbec nic

Dát si 2 minuty práce s ověřováním nějakých faktů? Na co? V bulváru nemusí sedět ani naprosto triviálně zjistitelná fakta. Dozvěděl jsem se tak, že rozjíždím svou vlastní řadu obleků, po finanční stránce jsem nedokázal svou partnerku zabezpečit, že jsme určitě nemohli zůstat kamarády a tak dále.

Až příště budete číst jakýkoliv bulvární článek, neříkejte si ani „na každém šprochu pravdy trochu“, protože článek může být opravdu vymyšlený celý.

2) Dejte si pozor na soukromí (na Facebooku)

Dokud se jen píše, ještě to jde. Nepříjemný pocit jsem ale měl, když v jednom z článků použili fotky z mého soukromého profilu na Facebooku. Samozřejmě tu skoro nejhorší, kdy mám na sobě tričko JBMNT a na krku retiazku, protože jsme měli zrovna s Robinem Berym rapový večer. Hned jak jsem to uviděl, překontroloval jsem si nastavení svého soukromí a všechny fotografie pro jistotu poskrýval.

3) Nemá cenu se bránit

Od mých blízkých jsem občas zaslechl, že bych s tím měl něco udělat. Napsat do redakce a uvést věci na pravou míru. To ale nikdy nemůže fungovat. V bulváru totiž nejde o pravdu, ale o senzaci, takže si spíš dokážu představit navazující článek o tom, jak se zhrzený partner trapně dožaduje spravedlnosti.

Naštěstí jsem nebyl žádné velké téma, abych se objevoval po všech titulních stranách se skandálními titulky a po týdnu už po mně neštěkl ani pes. Článek naštěstí vyšel asi 2 měsíce po rozchodu, takže se mě tolik nedotknul, ale dovedu si představit, že hned zčerstva by mi nasypal hodně soli do rány. Takhle mi zůstala jen vtipná historka, kterou můžu vyprávět známým.

Jak jsme doma neměli internet

Na začátku září jsme se přestěhovali do nového bytu. Při takovém stěhování samozřejmě nejsou nejdůležitější obrazy, knihovny, lampičky, lednice, povlečení, pračka ani gauč. Ale internet.

Protože byt je jen tak dobrý, jak rychlý je v něm internet.

Úleva tedy přišla se zjištěním, že v bytě je sdílené ADSL a nebudeme tedy muset čekat na příchod technika a trávit několik dní v naprosté internetové temnotě prosvětlené občasným brouzdáním na mobilním 3G.

Zděšení nastalo při zjištění, že signál sdílené WiFi dosahuje jen asi do poloviny bytu a jeho rychlost kolísá okolo 4kB/s. Tedy zhruba jedna načtená stránka každou minutu. Někdy ani to ne.

Teoreticky tedy člověk “na internetu” byl, ale prakticky si spíše rval vlasy z hlavy. Když už pošedesáté refreshujete stránku a doufáte, že tentokrát se skutečně načte, je čas se zamyslet.

Protože jen blázen opakuje to stejné doufaje v jiný výsledek.

Nebo člověk silně závislý.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem nad připojením zlomil hůl. Od té chvíle jsem pro zachování svého duševního zdraví uvažoval o bytu jakožto bezinternetovém. A začlo peklo. A nebe.

E-maily jsem mohl vyřídit až po víkendu, kdy jsem celý den pracoval v budovách VŠE. Nemohl jsem sledovat žádná videa ani seriály online. Facebook ani Twitter.

Tak jsem začal montovat skříně z IKEA. Nebo si číst papírovou knížku. Hrát si s kocourem. Jen tak si přemýšlet.

Hlavně jsem byl mnohem víc v klidu, protože jsem přišel o milion možností, jak využít svůj čas. A zůstalo jich jen pár. Ale asi jsou to ty lepší.

Alespoň na chvíli jsem vymanil hlavu z neustálého proudu informací.

Ale před hodinou přišel technik od O2 a internet zapojil.

Nová technologie, závratná rychlost.

Ale co bude se mnou?

Baví mě jít nahoru

Mám rád konverzace, při kterých se člověk dostane pod povrch obyčejného běhu dní a začne se o sobě dozvídat něco víc. To se mi stalo čerstvě tento pátek při konverzaci s Peterem.

Našel jsem totiž leitmotiv vlastního života – zlepšování se, progress, růst. Možná je to samozřejmý motiv života téměř každého člověka, ale přijde mi, že u mě je prominentnější.

Téma první – fascinace osobním rozvojem

Když jsem byl mladší (cca 16 let, nepamatuji si přesně), měl jsem „temné období“. Ne že bych začal brát drogy, ale byl jsem tak trochu závislý na knížkách o osobním rozvoji. Přečetl jsem snad všechno, co šlo. Když došla zásoba v knihovně, kupoval jsem si vlastní.

Na základě toho jsem začal psát i vlastní blog – Životaměnič – který byl překvapivě poměrně úspěšný, ale po deziluzi z tohoto směru jsem jej opustil.

To byla doba, kdy jsem četl Leo Babautu, spolu-přeložil i jeden jeho ebook a radil lidem, jak se vypořádat s hatery. Dnes by se mi tehdejší rady hodily.

Téma druhé – hraní RPGček

Mám rád počítačové hry, velkou část mládí jsem strávil hraním Counter Striku, Starcraftu, Age of Empires, Diabla II, Knights and Merchants a tak dále. Ale zajímavé bylo, co mě na těch hrách vlastně bavilo.

RPGčka (Role Playing Game, hra na hrdiny) jsou pověstná propracovaným příběhem, což je základní důvod, proč je lidé hrají. Mě příběh nikdy nezajímal, všechny dialogy jsem přeskakoval, u úkolů mě zajímalo jen kam mám dojít, koho mám zabít a co z toho budu mít. Ne už proč, nebo které princezně tím pomůžu.

Nejvíc mě hnalo dopředu, abych si našetřil dost peněz a dostal se na dostatečný level, abych si mohl pořídit lepší meč, zbroj a ostatní výbavu.

Téma třetí – Started from the bottom

Třetí téma se týká hudby, kterou poslouchám nejčastěji. Pro mnohé překvapivě je to rap – hudba veskrze primitivní. Nevychutnávám si saxofonová sóla v jazzu, nebo operní árie. Poslouchám sprostý a agresivní rap.

V rámci rapu (hip hopu) existuje i chytřejší proud, u nás reprezentován zejména Prago Union, kteří mají nápadité rýmy a jsou intelektuálně obhajitelní. Ti mě naprosto nebaví.

Co na rapu totiž oceňuji, je myšlenkový podklad, který se hudbou prolíná na každém řádku. A to je „cesta nahoru“. U nás se tomu říká „dostat se z dola hore“ a „jednou to budem mít„. V angličtině je nejproslulejší fráze „Started from the bottom„.

Baví mě touha všech rapperů být stále lepší a lepší, což je u nich demonstrováno zejména penězi, ale na každém dalším albu je viditelný i markantní hudební posun.

Rapové ideje podle mě hodně souzní i s podnikáním, proto jsem byl nadšen, když Ben Horowitz do své knihy The Hard Things about Hard Things vložil i citace rapových textů a výslovně říká, že mu rap hodně pomohl. Kniha je to mimochodem výborná, doporučuju. Řídit velkou firmu v krizi je strhující mnohem víc než severské detektivky.

A co s tím dělám?

Když o sobě vznosně píšu jako o člověku „posedlém“ růstem, to si asi stanovuju pravidelně cíle, neustále na sobě pracuju a agresivně si jdu za svým, že? No, ne tak úplně.

Absolutně nejsem dokonalý, spíše naopak. Jsem konstantně nespokojen se svým pracovním výkonem a výsledky. Otázka je, na kolik je to objektivní hodnocení. Jsem k sobě hodně kritický, možná až příliš. To se určitě promítá i do hodnocení vlastní pracovní morálky.

Asi bych měl být spokojen, že se pokouším o něco nad rámec vysoké školy.

Místo toho se vnitřně kopu za to, že ještě nemám milionové obraty.

Jak jsem skočil bungee jumping, i když se příšerně bojím výšek

Občas se mě zmocní touha nějakým způsobem překonat svůj strach. Takové #nestereo na steroidech. Naposledy se mi naskytla příležitost, když mi kamarád napsal, jestli nechci skočit bungee jumping.

Abych dodal kontext: neskutečně se bojím výšek. Na rozhlednách se mi klepou nohy, bojím se pustit zábradlí a podívat se dolů. Bungee jumping je v tomhle ohledu asi to nejhorší, co by se mi mohlo stát.

Takže jsem do toho šel.

Lekce první: Je potřeba spálit mosty

Kamarádovi jsem přislíbil účast a poslání peněz a dál to neřešil. Termín byl za tři týdny. Mezitím se ale v mozku začaly dít věci.

Samozřejmě, že jsem začal váhat. Projevilo se to neustálým odkládáním poslání peněz. Dokud není zaplaceno, tak přeci jet nemusím, že?

Nesmysl. Naštěstí mi pomohlo, že se považuji za člověka, co drží slovo. Jednou jsem něco slíbil, tak to musím dodržet.

Takže jsem peníze odeslal. A odříznul si cestu zpět.

Lekce druhá: Síla skupiny

Po několikahodinové jízdě z Prahy do Harrachova jsme dorazili na místo. 36 metrů vysoká věž rozhodčích u skokanského můstku. Bylo nás hodně a před námi ještě pár lidí bylo, takže jsme strávili několik hodin čekáním. Navíc já šel úplně poslední.

Krásně se projevilo, jak moc nás ovlivňuje okolí. Všichni se více či méně báli, ale nikdo vážně nepřemýšlel o tom, že by neskočil. Dali to všichni, takže i já.

Otázka je, jak by to vypadalo, kdyby ve skupině byla polovina lidí, kteří by to vzdali. Skočil bych?

Lekce třetí: Nejtěžší je udělat krok do neznáma

Bungee jumping zní pro nezasvěcené hrozně: skákat na gumě z výšky, vždyť to musí být hrozně nebezpečné. Není. Vlastně o nic nejde, je to jen taková lepší atrakce. Jde jen o to překonat svůj strach.

Když jsem šel na plošinu nahoře, klepal jsem se jako ratlík. Dokud jsem se měl čeho držet, ještě to šlo.

Pak mi připnuli na nohy lano s gumou, které mě silou táhlo dolů jako kámen pod hladinu.

Pak se otevřela závora v zábradlí. Musel jsem se pustit a dát ruce za hlavu jako trestanec.

Pak mě obsluhující pán jemným tlakem převážil přes hranu.

Pak jsem 36 metrů padal po hlavě k zemi.

A bylo to super. Vzduch svištěl kolem, pocit neskutečný.

Chtěl jsem cestou řvát, ale při první cestě dolů jsem na to absolutně neměl kapacitu. Celé tělo bylo sevřené – takhle asi vypadá knižní „nevydat ze sebe ani hlásku“.

Při druhém zhoupnutí dolů jsem se už trochu uvolnil a zařvat jsem dokázal.

Pak už jsem se jen houpal a spustili mě dolů.

Lekce čtvrtá: Skočil jsem, ale…

Všechno to proběhlo tak rychle, že si pamatuji jen rychlé záblesky. Ale jedno si uvědomuji čistě: to nejtěžší jsem nedokázal.

Když stojíte na plošině nahoře, s lanem kolem kotníků, otevřenou závorou a rukama za hlavou, to nejtěžší totiž teprve přijde.

Udělat vlastní vůlí ten krok. Převážit se a skočit.

Tomu jsme se všichni vyhnuli tím, že nás prostě jemným tlakem převážili. Neměli jsme čas přemýšlet, jestli chceme nebo nechceme skočit, v ten okamžik už bylo pozdě. Už to nebylo na nás.

Pokud ještě někdy budu skákat, chtěl bych alespoň minutu času, abych se sám pro skok rozhodnul a udělal ten krok.

Tady je důkaz, že jsem opravdu skočil:

Jak se mi osvědčil kaizen

Poslední dobou se mi nově stává, že něco píšu a vydávám, spouštím, nebo pořádám. A není to pro mě úplně jednoduché.

Naštěstí toho mám hodně načteno (mnohem víc, než jsem kdy schopný uplatnit), a tak mi do sebe začaly některé věci postupně zapadat.

Kaizen.
Lean startup.
Veřejné závazky.
Minimum viable product.

Všechno to jsou koncepty složitější, než já nutně potřebuji. A rozhodně netvrdím, že jim plně rozumím. Vždyť kaizen (potažmo TPS) se v Toyotě studuje desetiletí.

Ale v poslední době mám 2, myslím si, docela relevantní zkušenosti.

Zkušenost první – ebook Boty

Jak jsem v průběhu let sledoval různé zahraniční blogy, nemohl jsem si nevšimnout, že jsou v otázkách budování emailových seznamů asi tak o šest tříd výše než my v Čechách. Většinou k tomu používali jednoduché ebooky, dostupné ke stažení zdarma výměnou za email.

Vždycky jsem chtěl nějaký takový ebook sepsat a dát dokupy, ale povedlo se mi to až nedávno. Stáhnout si ho můžete tady.

Je vlastně velice jednoduchý – několik stránek textu, který z části tvoří i články, které jsou běžně dostupné na blogu. Rozhodně není kompletní, úplný, ani dokonalý.

Ale dal jsem ho k dispozici ke stažení, šel jsem s kůží na trh.

A výsledek?

K dnešnímu datu 368 odběratelů, kteří automaticky odebírají i všechny nové články na blogu.

Plus možná přispěl i k tomu, že se mnou vyšel rozhovor v olomouckém lifestylovém časopise OL4You.

Pointa je v tom, že není dokonalý. A byl jsem si toho vědom i v okamžiku jeho zveřejnění. Proto ho beru jako work-in-progress a postupně ho vylepšuji.

Od původní podoby se minimálně zdvojnásobil co do objemu a ještě určitě s přidáváním obsahu nekončím.

Kaizen – neustálé zlepšování.

Zkušenost druhá – Gentleman Store

Ebook je jedna věc, ale co takový e-shop? Jdu na to stejně. Na Gentleman Store jsem pracoval zhruba od začátku ledna, ale poslední týdny jsem se dostal do fáze, kdy jsem spuštění čím dál tím víc oddaloval a čekal na perfektní okamžik.

Ten samozřejmě nikdy nepřijde.

Prostě jsem ho jednoho dne zveřejnil. Nejdřív jen na svém osobním Facebooku, pak i všude jinde.

V tomto ohledu následuji názory Setha Godina v tom, že žádné velké „launche“ už nejsou potřeba. V dnešní době jde spíš o budování důvěry, kmenu věrných fanoušků a komunity.

Na druhou stranu, abych byl opravdu nucen na e-shopu neustále pracovat a zlepšovat ho, odkoukal jsem následující zlepšovák.

Myšlenkově vychází ze článku Paula Grahama How Not To Die. Píše v něm zhruba o tom, že startupy umírají spíše z nečinnosti, než z čeho jiného. Abych se ujistil, že skutečně každý den svůj e-shop někam posunu a nějak ho vylepším, šel jsem na to stejně jako zakladatelé Beeminderu.

Ti si řekli, že každý den musí udělat alespoň 1 UVI – User Visible Improvement, tedy zlepšení, které mohou zákazníci vidět a ocenit. Nemusí jít o nic velkého, oni sami za takové zlepšení brali i opravení překlepů. Je na vás, jak si takové UVI definujete.

Pro mě jsou to zatím následující věci:

  • článek na blogu
  • vylepšení vzhledu – CSS
  • nová funkčnost nebo její vylepšení – nová app, platební metoda
  • vylepšení textů – popisky, potvrzovací e-maily, …
  • příspěvek na FB
  • přidání nového zboží
  • vylepšení produktových fotografií

Tento seznam se samozřejmě může časem vyvíjet a měnit.

Zakladatelé Beeminderu se zavázali zaplatit 1000 USD tomu, kdo je jako první upozorní na to, že daný den žádnou UVI nesplnili. A skutečně se tak stalo.

Já tak militantní nejsem, ale skrze aplikaci Beeminder si tento cíl měřím a pokud jej nebudu plnit, tak skutečně platit budu. Poprvé 5$, podruhé 10$, potřetí 30$ a tak dále.

Zatím se držím.

O reality checku a ztrátě důvěry

V pondělí mi jeden z top českých internetových podnikatelů a můj přímý nadřízený řekl doslova „jseš špatnej“. Bohužel to byla (a je) pravda.

Dost to se mnou zamávalo.

Ale potřeboval jsem to.

Víc než půl roku jsem chodil s klapkami na očích. Myšlenkově se poplácával po ramenou a ignoroval, že hmatatelné výsledky prostě nejsou.

Reality check jsem potřeboval jako sůl. Otázka je, jestli nepřišel příliš pozdě.

Opájel jsem se vlastní důležitostí, imaginárním přínosem a hodinami, které jsem trávil v práci. A že nebyl výsledek? Za to přece mohly okolnosti, sezóna, ostatní lidé.

Dělal jsem sto věcí, ale žádnou pořádně. Všechno ad hoc, když zbyl čas. A zrovna jsem si vzpomněl.

Taky jsem žil s představou, že „mám nárok“. Na větší plat, pochvaly, uznání a kdovíco ještě. Blbost. Hovadina. Bullshit.

Nemám nárok na nic. Nikdo mi nic nedluží. Ani vám.

Všechno si musí člověk odpracovat. A hlavně musí být vidět výsledky. Pak se taky pracuje mnohem líp.

Co bude dál?

Nevím.

Ale současnou situaci beru jako zatěžkávací zkoušku, jakých jsem v životě moc neměl. Vlastně asi žádnou.

Proč to píšu?

Abych za půl roku nezapomněl.

A kdybyste se v tom náhodou někdo poznali.

O nenalezení zenu

Možná vás zajímá, jak dopadnul můj slavný Útěk do divočiny. Možná že ani ne. Nicméně alespoň jednoho člověka to zajímá a to už je dost dobrý důvod něco o tom napsat.

Takže.

Asi nebudu popisovat, kde přesně jsem chodil a co jsem dělal. Jen vám vřele doporučuji vylézt na vrch Čap. Je z něj nádherná vyhlídka.

Moje putování probíhalo tím stylem, že jsem šel s České Lípy na jihozápad zhruba směrem k Řípu. Nejdřív jsem se chtěl vyhýbat i značeným cestám, ale pak jsem seznal, že je to nesmysl, protože po nich stejně nikdo nechodil. Za celý den jsem nepotkal ani nohu.

Mobil jsem měl vypnutý, nepřipojoval se k internetu, ani s nikým nekomunikoval, ale do civilizace jsem vstup zakázaný neměl. Jeden oběd jsem si dal v hospodě, něco nakoupil v obchodě a tak dále. Překvapilo mě, že už i na menších vesnicích smíšené zboží ovládají Vietnamci. Je to jedině dobře – alespoň mají odpovídající otevírací dobu. A jde jim to.

Můj den probíhal tak, že jsem se někdy ráno (třeba v devět) vzbudil, nasnídal se, všechno pobalil a vyrazil na cestu. Šel jsem tak nějak nazdařbůh, ale když bylo po cestě něco pěkného, tak jsem se podíval. Moc jsem se nezastavoval, protože nebylo stejně co dělat a odpočívat jsem moc nepotřeboval. První dva dny jsem si po zastávkách psal deník, ale pak mě to nějak přestalo bavit.

Myslel jsem si, že získám nějaký zenový zážitek a bude mě to hodně bavit. Ale nestalo se tak.

Rád jsem si pálil ohníčky, příroda byla taky pěkná (hlavně ten Čap), ale chyběl mi myšlenkový stimul. Doufal jsem, že budu mít hodně času přemýšlet o některých svých osobních problémech, ale ty prostě člověk nevyřeší bez kontaktu s lidmi.

Nevzal jsem si s sebou ani žádnou knížku, nic na čtení. Což byla možná chyba. I když večer jsem byl tak unavený, že jsem si jen lehnul, koukal do ohně a na čtení moc neměl pomyšlení.

Putování jsem ukončil čtvrtý den, když jsem zjistil, že k Řípu nevede žádná moc pěkná cesta, měl už jsem solidní puchýře na nohou a tak nějak mě to prostě přestalo bavit.

Neřekl bych, že jsem to vzdal. Neměl jsem žádný určitý cíl, jen jsem se mlhavě chtěl dostat na Říp. Prostě jsem usoudil, že už mi ten poslední hnusný úsek cesty za to nestojí a jen bych si pokazil stávající dojem z cesty.

Dojem z putování mám přesto spíše negativní. Čekal jsem, že zažiju nějaké vzletné pocity jako Alexandr Supertramp, ale bohužel. Každý takový prostě není. Já jsem takový jen napůl.

Když jsem se znovu vrátil do civilizace, byl jsem nadšený. Vážně jsem se usmíval od ucha k uchu a říkal si, že prostě patřím sem. Přírodu rád přenechám jiným.

Můžete si říkat, že jsem nějakým způsobem „horší“, povrchnější nebo cokoliv jiného, protože neuznávám ty pravé a původní přírodní hodnoty. Já si spíš říkám, že málokdo je k sobě tolik upřímný a má tolik kuráže přiznat, že je mu prostě ve městě líp.

Jsem rád, že jsem takový experiment udělal. Zaprvé jsem si tím splnil jeden (možná falešný) sen, zadruhé jsem se o sobě něco dozvěděl. A spal jsem pod fakt krásným převisem.

A o to jde, že.