Tak proč je neposloucháš zrychleně?

V lednu jsme na Pitti Uomo byli na večeři s lidmi z Bellroye, vedli jsme klasickou společenskou konverzaci a dostalo se na téma koníčků, se kterým mám vždycky problém, protože mi přijde, že žádné konvenční koníčky jako sport, jídlo nebo auta nemám. Tak jsem dlouze přemýšlel nad odpovědí, až jsem řekl „čtení“. Richard se mě zeptal, jestli také poslouchám audioknihy nebo podcasty. Odpověděl jsem, že ne, protože mi přijdou příliš pomalé, můj mozek se u toho nudí.

A pak přišla ta očividná otázka: „Tak proč je neposloucháš zrychleně?“

Jasné řešení, které jsem ale nechtěl využít z důvodů určitých předsudků. Média se přeci mají konzumovat běžnou rychlostí. Rychločtením nebo rychlosledováním si kazíte dojem a nemůžete si to tolik vychutnat. Když Jan Řežáb kdysi zmínil, že seriály sleduje 2x zrychleně, bylo to skoro horší, než kdyby se přiznal k vraždě. U krásné literatury nebo umění to tak určitě je. Že je blbost v galerii běhat za účelem vidět co nejvíce obrazů v co nejkratší době, je jasné každému. Ale co je špatného na poslouchání audioknih nebo podcastů zrychleně? Tam jde jen o předání informací a pokud jsem schopen je přijímat rychleji, o nic nepřicházím.

Tak jsem to zkusil při každodenní cestě metrem s pomocí skvělé aplikace Overcast. Pustil jsem si podcast The Art of Manliness a zkusil zrychlení 1,2. A bylo to super. Jestliže za normální rychlosti se mi myšlenky rozjížděly do všech směrů a nudil jsem se, teď jsem musel být neustále ve střehu a pozorně poslouchat, protože se proud slov valil mnohem rychleji. Navíc v angličtině.

Postupem času jsem se u některých podcastů dostal až na 1,5 (záleží na řečníkovi), ale není cílem toto číslo neustále zvyšovat. Cílem je dostat se na optimální úroveň, kdy je mozek tak akorát vytížen posloucháním a neutíká nikam jinam.

Šmejdi. Šmejdi. Šmejdi.

Stejně jako milion (doslova) dalších lidí jsem nedávno viděl dokument Šmejdi, který se zabývá nechutnými praktikami prodejců předražených hrnců, zázračných dek a vysavačů.

Během sledování mi bylo téměř fyzicky zle.

První reakce asi každého je „Fuj, hnus, mělo by se to zakázat. Jaké hyeny tohle můžou dělat?“. Stejně tak moje.

Pak jsem se ale zamyslel trochu víc.

Co je na tom nejsmutnější?

Že důchodci na tyto akce jezdí znova a znova, i když se opakovaně spálili. Nemám kvalifikaci na to hodnotit, zda-li se jedná o závislost, případně co je k tomu vede. Ale ze slov účastníků dokumentu opakovaně znělo toto.

Jezdím, protože nechci být sám.

V ten okamžik jsem si uvědomil, že je to hlubší problém, než jsem si původně myslel.

Já i vy prodáváme hrnce. Bohužel.

Kdy jste naposledy viděli své rodiče nebo prarodiče?
Žijí s vámi?
Vídáte se často?
Jestli ano, gratuluji. Jste výjimka.

Většina důchodců totiž žije osamoceně v bytech a domech, často v jiném městě/vesnici než jejich potomci. Nebo v domovech důchodců. Těch se (asi) tento problém netýká, protože tam mají alespoň nějaké zdání společnosti.

Když si představím život současných osamocených důchodců, skoro se jim ani nedivím. Za 49 Kč se projedou autobusem se svojí věkovou skupinou, někdy dostanou i najíst. Každopádně je to změna oproti nekonečné rutině běžných dní.

Co s tím?

Zajeďte se podívat za svými (pra)rodiči. Nebo jim zavolejte. A až půjdou do důchodu, zkuste si zařídit život tak, abyste jim byli nablízku.

Nebo vydělejte dostatek peněz, abyste jim ty parní hrnce mohli financovat.

O tomhle okamžiku a trumpetistovi Standovi

Neptejte se proč, ale dnes jsem naprostou náhodou koukal na tohle video:

Kromě toho, že je to pěkná písnička, zarazila mě ještě jedna věc. Podívejte se, co dělají lidi v publiku.

Dřív měli v rukou zapalovače.

Dnes v nich třímají mobily a natáčejí.

A já se ptám proč? A nepřicházíme tím o něco?

Když jsem byl před několika lety na koncertu Rogera Waterse, nepotřeboval jsem si nic nahrávat, abych z toho měl zážitek na celý život.

Vlastně si pamatuju každý koncert, na kterém jsem kdy byl. Nebylo jich totiž tolik.

Na Wohnoutech jsem byl v první řadě a brácha mě kryl tělem, aby mě kotel neumačkal.

Na Rytmusovi v Jilemnici se bratrova přítelkyně značně opila a pak jsme ji v noci hledali.

Na Pio Squad jsem byl poprvé a naposled v klubu Inferno v Trutnově.

Na Olats Otesoc (pojďte na ně někdy se mnou, jsou skvělí!) jsem byl dvakrát – jednou v cirku La Putyka, podruhé v Malostranské besedě.

Na křtu PSH jsem byl v SaSaZu a zkoušel se tam dávat do řeči s náhodnými ženami v publiku, protože se mi ztratila doprovodná kamarádka. Moc mi to nešlo.

Nemyslím si, že bych z žádného z těch koncertů měl větší zážitek, kdybych si je natáčel. K čemu taky?

Před několika lety jsem se pokoušel nějak lépe fotit. Pořídil jsem si zrcadlovku a dělal velký umění. Ale spíš hlavně fotil lidi a různé akce, kterých jsem se zúčastnil.

Všimnul jsem si ale zvláštní věci. Ty akce jsem si pak užíval mnohem méně.

Kryly se mi totiž dva zájmy: udělat co nejlepší fotky a co nejvíc si užít danou chvíli.

Můžete si vybrat jedno, nebo druhý.

Namítnete, že když jste na koncertě a jen dáte ruku s mobilem nad hlavu, užijete si to stejně. Možná jo.

Ale tím, že si budete moci daný zážitek kdykoliv „zopakovat“, přijdete o hodně důležitou věc. Nenecháte mozek vytvořit si vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že nebudete potřebovat videa v mobilu, abyste si na ně vzpomněli.

Včera v noci jsem před zavíračkou v Malostranské besedě přemluvil zhrzeného trumpetistu Standu, aby nám zahrál. Hrál Dvořáka, Vyletěla holubička, Libuši a na závěr i státní hymnu.

Všichni jsme se postavili a vychutnávali tóny hymny, která se do toho prostředí neskutečně hodila.

Kdybych si tu chvíli ale natáčel, přišel bych si jako idiot.