O mých závislostech

Mám to asi napůl v povaze, napůl v genech. Nějak se nedokážu vyhnout závislostem různých druhů. Možná je trošku příliš používat v souvislosti s mými zkušenostmi slovo „závislost“, ale jiné lepší neznám, nejblíže bude zřejmě „nadužívání“, ale to nedosahuje patřičné univerzálnosti.

Zatím se žádná má závislost nedostala do nebezpečného stadia, ale pár už jich bylo.

### Počítačové hry

Jako mladý, řekněme do takových 15 let, jsem trávil enormní množství času hraním počítačových her. Zpočátku to byly jen kampaně, singleplayer, ale postupně jsem propadnul kouzlu „mulťáku“ a začal hrát „céesko“ (Counter Strike). Tato situace není v dnešní době cizí zhruba 80% kluků, řekl bych, ale přesto mám pocit, že to nebyl úplně šťastně strávený čas.

Pamatuju si, že jeden den jsem dokázal hrát 12 hodin v kuse jednu počítačovou hru. Na jednu stranu je krásné, že jsem se ještě dokázal tolik soustředit na jedinou věc.

Otázka je, jestli se tomu dalo úplně předejít? Nemyslím si. A v kontextu to dokonce ještě nebyla ta nejhorší možnost. Ony počítačové hry jsou podlě mě jedna z těch „lepších“ zábav, když vezmeme v úvahu i televizi, což je druhý velký žrout času a mozků.

Co jsem měl jako mladší možnost dělat? Mohl jsem: hrát hry, koukat na televizi, číst knížky. Z této domácí nabídky jsem si vybral hry a knihy.

Pak bych mohl chodit ven s kamarády, sportovat. Jako mladší jsem hrál 5 let závodně fotbal, pak asi 3 roky tenis, takže jsem nebyl žádné společensky zanedbané dítě, které sedí s mastnými vlasy drbajíce se v rozkroku ve své kobce. S kamarády ven jsem ale nikdy moc nechodil: ono co taky dělat venku? Chození ven je strašně přeceňovaná věc – člověk v principu může stejně jen mluvit, kouřit a poflakovat se. Výlety do přírody, ekologii a jiné aktivity neberu v potaz pro jejich věkovou nepřiměřenost a nereálnost.

Nenaučil jsem se tak ve dvanácti kouřit, do takových šestnácti let jsem si „v reálu“ s lidma taky nevěděl moc rady, zato jsem se ale naučil pracovat obstojně s počítačem, protříbil si možná nějaké strategické schopnosti a co je asi nejdůležitější, začal se učit anglicky.

Když to takhle člověk zanalyzuje, tak ten „ztracený“ čas možná nebyl tak úplně „ztracený“.

### Online hry – Webgame

Když můj počítač začal zastarávat, nový nebyl na obzoru, moje pozornost se začala stáčet k tehdy hodně populární textové onlinovce – Webgame. Funguje snad dodnes. Vyděluju ji z kategorie počítačových her, protože až kvůli ní jsem začal přizpůsobovat svůj den hře a dal jsem za ni asi i svoje první peníze (ano, byl jsem pirát až do morku kostí).

Webgame je totiž takový předchůdce dnešních Travianů, Farmvillů, Cityvillů a nevím čeho ještě. Možnost hrát tak člověk získává až s ubíhajícím časem, proto jsem třeba vstával v 6 ráno, abych stihnul odehrát a tak dále. To už nebylo úplně košer. Dal jsem za ni také 500 Kč, abych si zaplatil doživotní GOLD účet, abych mohl hrát za 2 země místo jedné a měl nějaké další výhody. Trávil jsem hraním opravdu téměř veškerý volný čas; na moji obranu nutno říct, že jsem dosahoval celkem vysoké úrovně a při řízení aliance jsem možná získával i nějaké organizační dovednosti.

Jeden hráč Webgame, konkrétně Schmutzka, mě taky přivedl na celou tu věc s blogováním, protože si sám blog vedl. Byl vtipný, originální a otevřel mi vůbec tento obzor. Nebýt jeho, tak tento článek dnes třeba nepíšu.

S Webgame jsem skončil dobrovolně, trochu na popud matky, protože už mi dost přerůstala přes hlavu. Myslím, že jsem se zařekl, že to bez Webgame vydržím měsíc a pak už jsem se k ní nikdy v takové míře nevrátil. Hrál jsem pak ještě, ale už nikdy ne s takovým zápalem.

### Alkohol

Abych hned zkraje rozptýlil vaše obavy – ne, nebyl a ani nejsem závislý na alkoholu. Jenom mě jeden čas bavilo ho pít. A pil jsem hodně. Mám „smůlu“, že nejsem úplně zdatný pijan. Praxí mám odzkoušeno, že poměrně rychle zvracím. Na druhou stranu můj podroušený stav je z těch lepších – nejsem agresivní, nepříjemný, nic. Spíše společenský, odvázanější atd.

Zpočátku jsem pil hlavně tvrdší alkohol, protože mi pivo nechutnalo, tedy v první řadě vodku. K ní mě dostala spolužačka, která mě vlastně k pití přivedla. Postupem času mi ale pivo začlo chutnat a nyní dokážu dokonce pít i našeho lokálního Krakonoše, což objektivně není vůbec dobré pivo.

Z původních destruktivních „mejdanů“, kdy jsem se vlivem nezkušenosti, nikdy ne úmyslně, opíjel do němoty, se nyní spíše přesouvám na klasický chlapský „pokec“ do hospod u piva. Tři mi stačí, abych byl bujařejší, po šesti zvracím.

K alkoholu bych měl mít dědičně největší sklony (neptejte se proč), ale myslím si, že se zatím držím hodně zkrátka a jsem nad věcí. Nepiju sám, nepiju proto, že mi chutná. Piju pro jeho účinky na moji mysl.

Pokud vás zajímá jeden zajímavý životní osud hodně těsně svázaný s alkoholem, doporučuji knihu Jacka Londona Démon Alkohol. Popisuje v ní krásně svůj život i prožitky alkoholika a jeho cestu k úpadku.

V současné době vnímám alkohol jako příjemné občasné zpestření nočního života, které nutně nepotřebuji, dokážu se bavit i bez něj, ale prostě nabízí jiné (někdy silnější) prožitky.

### Osobní rozvoj

Vy, kteří mé internetové osudy již nějaký ten čtvrtek sledujete, určitě znáte mou minulou posedlost osobním rozvojem. Vlastně posedlost *knihami o osobním rozvoji*. Z této závislosti vzniknul blog [Životaměnič](http://zivotamenic.cz), který jsem nějakou dobu vcelku úspěšně vedl, nicméně osobních změn bylo jen velice poskrovnu.

Postupem času jsem ale přestal kupovat knížky a začal na sobě experimentovat. Vyzkoušel jsem si ranní vstávání, běhání, pravidelné psaní, samé dobré věci. To, že jsem u žádné z nich moc dlouho nevydržel, je věc druhá. Na druhou stranu jsem si dokázal, že když se zařeknu, dokážu víceméně cokoliv. Milion si sice z prstu do zítra nevycucám, ale taky by to nějak šlo zařídit.

V jednom období jsem mohl číst třeba 30 blogů o osobním rozvoji, kupoval jsem si knihy, vypůjčil všechny dostupné z knihovny. Nyní knihy s touto tematikou téměř nečtu a blog mi zůstal jeden jediný – [StevePavlina.com](http://stevepavlina.com). Ten vám vřele doporučuji.

Získal jsem už mírnou averzi vůči různým článkům, které vám v rozsahu 300 slov mají změnit život. To, ať se na mě nikdo nezlobí, vážně není možné. Nějaký vliv mohou mít až delší útvary – články od 1500 slov výše a knihy. Různé seznamy debilních rad „jak být šťastnější ve 3 krocích“, „jak najít mír v rušném životě“ a tak dále mi už přijdou spíše trapné. Na druhou stranu neodsuzuji jejich autory, protože z nich mají slušné živobytí.

Ztotožňuji se více s filozofií [Merlina Manna](http://43folders.com), která se vážně těžko vysvětluje, ale kterou (ne)snadno pochopíte z jeho článků a přednášek posledních měsíců. Je sice mírně cynická, ale podle mě mnohem více funkční a opravdová.

### Facebook

Abych se trochu pochválil, na Facebooku jsem byl v Čechách mezi prvními. Když jsem se zaregistroval, měl jsem jen 2 přátele, protože víc lidí na něm prostě nebylo. To byly časy. Pak to ale začlo jít čím dál tím víc z kopce a s množstvím připojených lidí rostla i moje závislost.

Dopadlo to tak, že téměř každý okamžik strávený na MacBooku byl časem stráveným na Facebooku. Nemám co dělat? Šup na Facebook. Nikdo není online? Prohlížej si cizí profily, komentuj statusy, fotky, cokoliv. Dokázal jsem tak zabít neskutečné hodiny a hodiny naprosto iracionálním chováním, kdy stačilo na 10 vteřin se zamyslet. Ale nezamyslel jsem se.

Myšlenku opuštění Facebooku ve mně zasel můj nejlepší kamarád, který se na něm nikdy nezaregistroval a přesto má společenský život víc než dobrý. To byl totiž jeden z mých argumentů – nebudu vědět, co se kde děje, nebudu mít kontakt s kamarády. Na jeho příkladu jsem jasně viděl, že to jde. A víc než dobře.

Namísto Facebook chatu jsem začal používat ICQ. Je to možná ohromný krok zpátky, co se technologie týče, ale mně pomohl zbavit se jedné závislosti. Mám v seznamu asi 5 nejdůležitějších kontaktů a jsem spokojen.

Snažím se s lidmi trávit mnohem víc času *face-to-face*, protože to je naprosto nejefektivnější a nejhodnotnější interakce. To, co si člověk na chatu může psát dvě hodiny, má prostým mluvením za sebou za 5 minut. A ještě může používat gesta, intonaci, pohled a všechny ostatní neverbální signály.

Facebook mě taky trochu začínal děsit z pohledu soukromí a ochrany dat. Komplikovanost smazání účtu a možnost, že to vlastně ani doopravdy nelze, je děsivá sama o sobě. Proto jsem před smazáním radši všechny informace vymazal, všechny přátele odstranil a až pak si zažádal o zrušení. Chvilku to sice dalo, ale podle mě se tento krok vyplatí.

### Starcraft II

Moje nejčerstvější závislost je znovu z ranku počítačových her – Starcraft II. Naprostá legenda mezi RTS a ohromná pecka, kterou tento rok Blizzard vydal. Po Counter Striku taky druhá hra, kterou jsem si koupil jako originál.

Oproti *jedničce* se jedná o neskutečný krok dopředu a zejména multiplayer je návykovější než kdy předtím. Jakožto individualista jsem hrál mod 1v1, kdy se člověk musí spolehnout jen sám na sebe.

Starcraft II obsahuje inteligentní systém, který vám přiděluje protihráče tak, abyste byli co nejvíce vyrovnaní. Podle svých bodů jste pak řazeni do lig (Bronzová, Stříbrná, …, Diamantová), celý systém je tak velice kompetitivní. Což je něco na mně.

Po pěti úvodních rozřazovacíh hrách jsem se dostal do Zlaté ligy. To mi ale samozřejmě nestačilo – chtěl jsem výš. Vlastně nejvýš. Dal jsem si tak za cíl dostat se do Diamantové ligy. Měl jsem štěstí, že už z dob původního Starcraftu jsem si s sebou přinesl určitou dávku *skillu*, takže mi postup netrval tak dlouho.

Jak jsem se svému cíli blížil, řekl jsem si, že až se do Diamantové ligy dostanu, hned Starcraft II smažu a začnu se zase věnovat inteligentnějším věcem. Tak se stalo toto pondělí a výsledkem je, že po dlouhé době třeba znovu píšu nějaký článek.

Tato závislost trvala okolo 300 zápasů, což při průměrných 15-20 minutách na jeden dává okolo 100 hodin čistého času. A to ještě není všechno. Kromě samotného hraní jsem totiž také koukal na komentované záznamy her profesionálů, dokonce ještě předtím, než jsem samotnou hru měl.

Ani si netroufám odhadovat, kolik mi zabrala tato činnost, ale nedivil bych se, kdyby to bylo mnohem víc než samotné hraní. Té jsem dal také vale.

### Proč to vlastně píšu?

Píšu to proto, že mě fascinují závislosti. Fascinuje mě možnost do nich spadnout a pak se z nich vlastní vůli vyhrabat. Fascinuje mě meta-myšlení, neboli „myšlení o myšlení“, což je jedna z věcí vlastních pouze člověku. A taky rád mluvím o sobě.

Tento rok se pravděpodobně vyhnu bilančním článkům a jejich plánovacímu protipólu, byť takové články strašně rád čtu. Vyhnu se jim, protože se mi v mém světě mění všechno takovou rychlostí, že myslet dál než na zítřek je krajně nepraktické.

Dokud nebudu vědět, kdo jsem, na čem mi záleží a co chci dělat, nemá smysl plánovat další rok.

Samozřejmě, že si na tyto otázky snažím odpovídat denně, ale zatím se nedobírám *správných* odpovědí.

Oceňovat průměrnost?

*(Tento článek má 3 víceméně samostatné části, které se ale tak nějak týkají podobné věci. Snad mi jeho atektoničnost prominete.)*

Pokud se mi alespoň trochu podobáte, pak máte rádi dobré věci. Vlastně ne jenom „dobré“, ale nadprůměrně dobré, něčím vybočující, kvalitní. A takové věci prostě nejsou obecným standardem, jakkoliv by to tak mělo být.

Podle mě záliba v kvalitních věcech souvisí také s kvalitou života. A nemusí tady jít v první řadě o peníze, i když ty hrají podstatnou roli. Rád nosím boty, které se za dva měsíce nerozpadnou. Nestojí sice 50Kč, ale vydrží dva roky a déle. Nemusí být hyperznačkové a hyperdrahé, na druhou stranu ale rozhodně nezastávám názor, že značkové = špatné.

Naprosto nesnáším řeči typu „jenom za tu fajfku zaplatíš o tisíc víc“ a tak podobně. Nike určitě musí vydávat neskutečné peníze na marketing, které se tím pádem promítají i do výsledné ceny produktu, kdyby ale produkt samotný nebyl nějakým způsobem kvalitní, lidé by rychle reklamu prokoukli a boty už si podruhé nekoupili. Když si koupím boty Nike oproti bezejmenným botám z tržnice nebo kdovíodkud (skutečně neznačkové boty se snad ani koupit nedají), získávám hned několik věcí.

**Jistotu, že si nekoupím úplný šmejd.** Žádné boty Nike jsem ještě nedokázal zničit, ze všech jsem vyrostl, nebo je nahradily boty nové.

**Prvotřídní design.** Říkejte si, co chcete, ale ty boty jsou prostě pěkný.

**Filozofii značky.** Asi jsem v menšině, ale zajímá mě, jaký typ firmy vyrábí produkty, které si kupuji. Snažím se mít pro všechny případy nějakou svoji oblíbenou firmu, abych se pokaždé nemusel zdržovat výběrem. (Chipsy – Lay’s, boty – Nike, zápisníky – Moleskine, elektronika – Apple, knihy – [Jan Melvil](http://janmelvil.cz), psací pera – Parker/Lamy, …)

**Image.** Některým lidem prostě přijdete „lepší“, když máte na nohou Najky. Sám takový nejsem, ale nebráním se toho „využívat“.

(Mluvím tady o botách Nike, ale můžete si za „Nike“ dosadit jakoukoliv jinou značku dle své chuti.)

– – –

Abych se ale dostal zpátky tam, kam jsem původně chtěl dojít, kvalitní věci jsou všude kolem nás. Je jich strašně málo, ale jsou zde. Naštěstí existuje dost jednoduchý způsob, jak ovlivnit jejich četnost – pochvala.

To se týká zejména věcí, které dělají jiní lidé. Tuto myšlenku nemám od sebe, ale připomněl mi ji nedávno Dale Carnegie – upřímně chválit ostatní lidi je ten nejlepší způsob, jak je trochu přizpůsobit obrazu svému. V tomto případě je motivovat k dělání lepší práce a kvalitnějších věcí.

Nemusí jít o nějaké óbr záležitosti, stačí vážně drobnosti. Uvedu teď několik příkladů z vlastní praxe. Když si spolužačka jeden den jinak (složitěji) načeše vlasy a dost jí to sluší, pochvalte ji. Když vám matka udělá obzvlášť dobrou svačinu do školy, pochvalte ji. Když se na vás prodavačka v obchodě mile usmívá, usmějte se nazpět a nějak ji povzbuďte.

Některé pravdy prostě člověk doopravdy pochopí až časem. U mě to třeba je to, že kritikou se většinou ničeho nedosáhne. Pochvala je oproti tomu mnohem silnější zbraň. Jako se všemi zbraněmi s ní ale musíte nakládat opatrně a nikdy ji nezneužít k temnému účelu, tedy lichocení. Pochvala musí být vždy míněna upřímně.

– – –

Cílem života každého z nás by podle mě mělo být zanechat stopu. Něco tady zanechat, svůj odkaz, dědictví (nejen hmotné). Něčím vyčnívat, vybočovat z řady, mít něco, co nemá nikdy jiný.

Je mi smutno, když se rozhlídnu po vlastní třídě a vidím 24 nudných lidí. 24 lidí, kteří nechtějí ničím vyčnívat, bojí se vyčnívat, bojí se snít. Nedokáží svou myslí překročit byť jen nejbližší obzor. Nedokáží se ani v myšlenkách vymanit ze stereotypu „jít na vejšku a najít si práci“.

V dnešní době by víc než kdy jindy měla být oceňována jedinečnost, originalita, kreativita a genialita. To jsou pojmy, se kterými operuje [Seth Godin](http://sethgodin.typepad.com) na denní bázi. Standardní výkony člověka už dávno nikam nedostanou.

Možná to nemá s tím co dělat, ale štve mě nedostatek invence a kvalitní práce všude, kam se podívám. Budu to demonstrovat na příkladu našeho gymplu, protože ten mi je nejbližší. Učitelé předvádějí přinejlepším jen průměrné výkony. Jejich hodiny jsou pořád stejné, naprosto bez invence a zoufale neefektivní. Samozřejmě čest výjimkám.

Studenti na tom nejsou líp. Každý týden u nás ve třídě má jiná dvojice „službu“ – na začátku každé hodiny hlásí absence a po skončení hodiny maže tabuli. Většina lidí to prostě nějak překlepe, tabuli halabala smaže ideálně hadrem, aby ani houbu nemusela namáčet a pokračuje s odevzdaným výrazem na další hodinu. Minulý týden jsem měl službu já a aniž bych si tím něco chtěl dokázat, s každým hlášením jsem udělal nějaký fórek, přivítal učitele na hodině, popřál příjemné učení nebo něco podobného. Ve své podstatě je to blbost, ale příjemná.

Příjemná je, protože naruší stereotyp. Stejně jako poctivě smazaná tabule. Většina lidí takové věci ignoruje, ale já rád dělám i takové podřadné úkoly pořádně. Takové drobné činy podle mě dělají svět lepším. Není ani potřeba darovat miliony na charitu. I když to je taky frajeřina.

(Stejně jako sdílet moje články, což si můžete přečíst níže.)

Dva týdny psaní románu

Jak jsem vás informoval [minule](http://www.pavelkralicek.cz/post/1424157777/nanowrimo-2010-tentokrat-s-moji-ucasti), již dva týdny se snažím psát svoji románovou prvotinu. Jsem právě v polovině svého snažení, tak bych vás rád informoval o tom, jak si ve svém snažení vedu.

Abych vás nezdržoval: mám napsáno 12500 slov, což je zhruba polovina než bych potřeboval. Chcete-li znát víc podrobností, čtěte dále.

Když jsem 1. listopadu začínal psát, naprosto jsem neměl ponětí, do čeho se pouštím. Nevěděl jsem naprosto nic o ději knížky, nevěděl jsem, kdy si vyhradím čas na psaní, nic. Po dvou týdnech mohu s klidem prohlásit, že to byla chyba. Přesně tyhle dvě věci mě totiž připravily zhruba o 10 000 slov, které už jsem mohl mít napsané. Psát bez toho, aby člověk měl dopředu rozmyšlenou alespoň další stránku totiž dost dobře nejde. Alespoň né mně.

Zároveň jsem zjistil, že vymýšlení, o čem budu psát, a samotné psaní jsou dvě naprosto rozdílné činnosti, které nejdou dělat v jeden čas. Vymýšlení děje chce naprosto jinou náladu, samotné psaní už je prostě jenom dřina. Prvních pár dní jsem se tak potácel v ději bez cíle, až jsem si jednou vpodvečer vyšel ven, sednul si na lavičku, v uších Tiesta, a do Simplenote na iPhonu naťukal jednoduchoučkou osnovu, podle které se řídím skoro do teď.

Stačilo mi utvořit si nějakou rámcovou představu a hned jsem na tom byl asi o 167% líp. Pak jen stačí podobnou brainstormingovou seanci párkrát zopakovat, osnovu rozvinout, doplnit a může se v psaní pokračovat. Pět minut tuhle, pět minut támhle a práce na knize pokračují uspokojivým tempem.

Druhá věc je, že zpočátku jsem psal až večer, tak nějak po osmé. To jsem ale byl unavený, mnohdy tak, že už jsem se k psaní neodhodlal. Což ale bylo dáno i tím, že jsem neměl jasno o tom, co bych měl psát. Někdy v polovině druhého týdne, kdy už jsem byl hodně pozadu, mě napadlo vrátit se k mé staré rutině – brzkému vstávání a psaní ráno. A fungovalo to.

Teď vstávám během týdne v 6:00, po vykoupání se zasednu k MacBooku a za 20 minut mám napsaných 1000 slov jen to fikne. Pak mám celý den dobrý pocit, že už mám skoro hotovo a nemusím se tolik stresovat. To, že se pak nedonutím dopsat těch dalších 800 slov, abych splnil denní limit, je věc jiná.

Abych to ale nějak shrnul, zatím jsem určitě rád, že jsem se do podobné věci pustil. Nikdy bych si tak nedokázal představit, jak je psaní knížky namáhavá záležitost a získal jsem už jenom za ty dva týdny určitý pohled z druhé strany na psaní knížek a tedy i schopnost je lépe analyzovat při samotném čtení.

Jestli knížku někdy dopíšu a jestli bude kvalitní, to už jsou podle mě druhotné věci. Ale určitě se o to pokusím.

NaNoWriMo 2010 – Tentokrát s mojí účastí!

Na posledním místě mého seznamu Someday/Maybe snad již od začátku leží všeříkající položka „Napsat knihu“. Měl jsem ji tam spíš pro inspiraci a nikdy jsem moc nedoufal v to, že by se mi kdy podařilo vlastní knihu skutečně napsat. Ale očividně hodlám celý listopad obětovat tomu, že napíšu svůj vlastní román.

V listopadu totiž již tradičně probíhá akce nazvaná [National Novel Writing Month](http://nanowrimo.org) – zkráceně **NaNoWriMo**, kdy se desetitisíce lidí snaží napsat svůj román. Povede se to tak zhruba pětině. A do ní se chci zařadit i já.

Pravidla jsou jednoduchá – za 30 dní napsat 50 000 slov fikce. Což dělá zhruba 5 stránek na den. A to je sakra hodně.

Nejdu ale do boje nepřipraven. Zakoupil jsem si oficiální příručku [No Plot? No Problem!](http://www.amazon.com/No-Plot-Problem-Low-Stress-High-Velocity/dp/0811845052/ref=sr_1_1?ie=UTF8&qid=1288280678&sr=8-1), která mi zatím byla (a ještě hodně bude) nápomocná. Pak také mám již nějakou historii spojenou s psaním – měl jsem již pár blogů, psal jsem na zakázku a tak dále. Jenže jsem nikdy nepsal žádnou fikci, což mě trochu děsí.

Nemám ještě naprosto žádnou představu o ději knihy, nicméně pravděpodobně bude nést určité autobiografické rysy, bude psaná v první osobě a bude mít zhruba 165 stran. A taky bude stát pěkně za prd, jako každá první knížka. Jejím několikanásobným přepsáním se z ní každopádně pokusím udělat něco alespoň minimálně čtivého.

Možná vás zajímá, proč to vlastně dělám? Chci být maximálně upřímný. Moje důvody jsou ryze sobecké: chci si dokázat, že na to mám, napsání knihy byl vždycky můj sen a chci prostě udělat něco, co se vymyká průměru. A obětovat tomu měsíc není zase tolik moc.

Informace o průběhu psání budu zřejmě dávat zejména na [svůj Twitter](http://twitter.com/pavelkralicek), něco na Facebook (pro reálné přátele) a možná napíšu i nějaké shrnující články sem na blog, ale nic neslibuji.

Knihu plánuji dát k dispozici ke stažení jako ebook (na 86% zdarma), ale chci si také pořídit několik skutečných výtisků. Pár si jich chci nechat, pár rozdat, ale jsem trochu zvědav, jestli by se mezi mými čtenáři nenašlo alespoň pár bláznů, kteří by si koupili i skutečný výtisk. To by mě vážně potěšilo.

Je jasné, že je krajně zbytečné se o takových věcech bavit, když jsem ještě nenapsal ani čárku. Ale přesto.

Koupili byste si skutečný výtisk mé knihy?

O angličtině a citu pro jazyk

Jedna věc, ve které jsem vážně dobrý (na svůj věk), je angličtina. Na povinné angličtině mi chce vyučující dát individuální plán, protože jí je hloupé, jak mě nevytěžuje, a na volitelné se mě vyučující občas ptá na můj názor k látce, jestli říká vše správně. Jednou jsem dokonce jen tak ze srandy učil chvíli místo ní.

Nebylo to tak ale vždycky.

Nikdy jsem se moc o angličtinu nezajímal v tom stylu, že bych si hledal texty písniček a překládal si je, četl od začátku do konce anglický časopis, který odebíráme, nebo si dělal dobrovolně napřed cvičení v pracovním sešitě.

Nepamatuju si víceméně ani jedno gramatické pravidlo, když je do nás vyučující vtlouká, snažím se nedávat pozor. Nedokážu si ani odůvodnit, proč jsem tady doplnil tohle a je to správně.

Mám totiž cit pro angličtinu a chci vám říct, jak ho můžete získat i vy.

Jen na úvod – ne, nebudete mít cit pro angličtinu (nebo i jiný jazyk) po přečtení tohoto článku. Ani za týden. Ani za měsíc. Spíše za rok a více. Stojí ale za to.

Když jsem o tom přemýšlel, moje cesta k angličtině byla pozvolná a dost dlouhá, nicméně si myslím, že je vhodna k následování. Nemusíte ale začínat od začátku, záleží na vaší úrovni.

Začínáme – počítačové hry

Jako malý jsem byl snad i závislý na počítačových hrách. Hrál jsem „CSko“, Starcraft, Age of Empires, Warcraft III a různé jiné.

V hrách jsem se tak poprvé setkal s angličtinou. Takzvanou „herní angličtinou“.

To jsou výrazy typu „Quit“, „save game“ (čti jak vidíš), „loading“ atd. Mnohdy jsem ani přesně nevěděl, co třeba „loading“ znamená, ale hra to psala vždy, když se něco načítalo. Takže to znamená „načítání“.

Takto jsem si zřejmě podvědomě popřekládal většinu obdobných výrazů, protože pracovat se slovníkem v takovém věku není nic moc.

Nedokázal jsem sice sledovat celý příběh v angličtině (ten mě ostatně ani nikdy moc nezajímal), ale rámcově jsem alespoň ovládání hry rozuměl.

StarCraft taktiky

Hry byly také to první, díky čemuž jsem začal číst anglicky i na internetu. Byl jsem totiž hodně „zažraný“ do Starcraftu a chtěl jsem být co nejlepší, tak jsem louskal různé taktiky a strategie.

Na českém internetu jich bylo pouze poskrovnu, tak jsem musel jít za hranice. Pamatuju si např. na skvělou stránku Art of Protoss, která mi v hraní hodně pomohla.

Takové taktiky sice ještě nejsou úplně umělecky hodnotná literatura, mnohdy nejsou ani moc ve větách, ale už se jedná o docela pěkný anglický text.

Blogy, blogy, blogy

Někdy v té době jsem se dostal také k blogům, které mi pomohly asi nejvíce. Živě si pamatuji na první článek, který jsem četl na Problogger.net a kterému jsem vůbec nerozuměl.

Musel jsem si strašně moc slov překládat, abych textu vůbec rámcově porozuměl, ale tak nějak jsem vytrval a bylo to čím dál tím lehčí.

Začal jsem odebírat strašnou spoustu blogů, když už mě neomezoval jazyk, a denně tak četl pravidelně 10 i více stran anglického textu. A to se někde nutně muselo projevit.

Seriály, filmy

Další věcí, která mi pomohla, jsou seriály a filmy.

Samozřejmě jde o ty v původním znění s titulky (dnes už třeba i bez titulků), v mém případě tedy How I Met Your Mother, The Big Bang Theory, House M.D., Chuck, My Name is Earl, Two and Half Men, Family Guy, South Park a možná i některé další.

Video všeho druhu vám pomáhá samozřejmě s jinou částí angličtiny a to je poslech a sekundárně i mluvení, takže bych řekl, že je dobré je kombinovat i se čtením všeho druhu.

Zpočátku nebudete sice rozumět každé slovo (to nerozumím ani teď, obzvlášť když Sheldon rozjede svou rychlomluvu v kombinaci s fyzikálními teoriemi), ale postupně se to bude lepšit.

Knihy – vyšší dívčí

Knihy v angličtině jsou pro mě asi na nejvyšší laťce, protože aby je člověk dočetl, potřebuje dobrou znalost angličtiny (tak aby nemusel vyhledávat ve slovníku každé druhé slovo) a také určitou výdrž.

Jako u všeho platí zásada, že je potřeba číst knihy o tématech, která nás baví. Já jsem tak začal s knihou Problogger The Book o blogování, pak jsem přečetl pár strhujících thrillerů od Jefferyho Deavera a pak už plynule pokračoval třeba k Malcolmu Gladwellovi, The Autobiography od Benjamina Franklina atd.

Pokud nevíte, jak jednoduše sehnat knihy v angličtině, tak doporučuji anglický eshop BookDepository.co.uk (affil link), který posílá veškeré knihy bez jakéhokoliv poštovného. Knihy tam sice jsou o něco dražší, nicméně při menších zásilkách se to vyplatí více než z Amazonu.

A když si něco objednáte přes odkaz uvedený výše, dostanu z toho navíc pár korun.

Jazykové kurzy

Samozřejmě nejefektivnější metodou, jak se naučit anglicky jsou jazykové kurzy. A tím nemyslím ty v Česku.

Sám jsem byl zatím na dvou, a to 14 dní na Maltě a měsíc na Floridě. Nicméně v přínosu se oba dva lišily naprosto diametrálně.

Na Maltu jsem jel před dvěma lety, když mi ještě bylo 16, takže jsem nutně jel na kurz pro mládež. A navíc s českou skupinou. To byla největší chyba. Pokud se totiž v cizině chytnete Čechů, nenaučíte se vůbec nic. Tak jako já.

Sice jsem tam získal pár nových českých kamarádů, ale s angličtinou mi kurz moc nepomohl. To na Floridě byla situace naprosto jiná.

Jelikož jsem už mírně zestárl, jel jsem na kurz pro dospělé. A bez české skupiny. Navíc jsem se zařekl, že s Čechy nepromluvím ani slovo, a taky jsem slib dodržel.

Pokud se chcete v zahraničí naučit tamní jazyk skutečně rychle, je nutné začít mluvit výhradně jím. I když umíte jen pár slov, mluvte pouze jím. Dorozumívejte se rukama, nohama, ale odolejte pokušení pomoci si mateřštinou nebo jiným jazykem.

Tato metoda je vážně asi tak o 1283% účinnější než cokoliv jiného, je to vidět i na příkladu Američanů, kteří jsou na rok v naší škole. S některými z nich se bavíme anglicky, ti se česky s velkou pravděpodobností nenaučí.

Někteří se ale od začátku snaží mluvit co nejvíce česky – místo „háj“ říkají „čau“ a snaží se i co nejvíce rozumět a odpovídat v češtině. Ti jsou pak po roce téměř plynulí a skoro byste nepoznali, že nejsou zdejší.

Zajímavé docela je, že se česky zatím naučili výhradně jen zástupci mužského pohlaví, ale to může být jen shoda náhod.

Jaké jsou tedy mé rady pro získání citu pro angličtinu?

  • 1) dělejte to, co vás baví, ale v angličtině
  • 2) začněte jednoduššími věcmi a postupně pokračujte ke složitějším
  • 3) věnujte se angličtině ideálně každý den (články v RSS, hry, knihy, …)
  • 4) až se trochu zlepšíte, zkuste vycestovat třeba do Anglie na brigádu, nic lepšího pro jazyk není
  • 5) užívejte si, že ovládáte druhý nejrozšířenější jazyk na světě (alespoň doufám)

O nevyřešených záležitostech

Nevyřešené záležitosti jsou věc, se kterou mám docela problém. Mám pro vás názorný příklad a zároveň i příběh, který vám krásně dokáže, jak dobře na tom ještě jste:

Kdysi dávno mě bolely záda z toho, že jsem seděl špatně u počítače. Ale ne „špatně“ typu, že jsem měl monitor moc nízko. Nohy jsem měl „šejdrem nahoře“, klávesnici na klíně nebo takovém tom vysouvacím šuplíku a „jel jsem“.

Dostal jsem se s tím i na rehabilitaci, kde mi paní rehabilitující provedla jakous takous masáž zad, která dost pomohla a nakázala sedět inteligentně. Zázrakem jsem ji uposlechl.

Uplynul nějaký čas a já jsem si kýchnul. No big deal, že jo. Jenže já si u toho hýbnul se zádama. Vydrželo mi to asi tejden, přičemž mě záda bolely hodně intenzivně i při běžných činnostech. Na rehabilitaci jsem se tentokrát dostal až po nějaké době, kdy už jsem byl zase v pořádku, nicméně mi bylo diagnostikováno mírné vybočení páteře. Znovu, no big deal.

Jako lék jsem měl jít 7x na rehabilitaci, že mi sestra zavolá. Taky zavolala, já si termíny během telefonátu psal na papír, přičemž ještě zvonila návštěva, které jsem šel otevřít, takže jsem zase nestíhal poslouchat telefon (a né, nemohl jsem říct, jestli nemůže moment počkat), takže jsem si nebyl úplně jist v kramflecích, kdy a kde mám být.

Navíc jsem ještě první schůzku musel zrušit, protože jsme jeli na dovolenou. Takže jsem minulý čtvrtek na onu rehabilitaci nakráčel, přičemž ta „moje“ sestra už tam nebyla. Tak jsem tam ještě půl hodiny vyčkal s tím, že zavolám zítra (v pátek), protože už tam byl jen rehabilitační bratr, který měl tuze naspěch a objednávky nepřijímal.

V pátek jsem nezavolal.

Přes víkend nepracují.

V pondělí jsem nezavolal.

V úterý jsem nezavolal.

Ve středu zavolali oni mně.

Napoprvé jsem to ještě nezvednul, maje provinilý pocit, ale po deseti minutách jsem se odvážil zavolat zpět s očekáváním nejhoršího.

Telefonát jsem vyřídil asi za dvě minuty. Paní byla příjemná. No big deal.

V mých představách ale z toho bylo něco nepřekonatelného. Za tu dobu, co jsem ten telefonát odkládal se z něho vyklubal ohromný strašák, který stále číhal někde vzadu v mé hlavě. A minimálně částečně mě paralyzoval.

Něco podobného mám s blogováním.

Před pár články (článek = blogerská jednotka času, značně rozdílná, není přesně definovaná) jsem ohlásil něco v tom smyslu, že všechno kolektivizuju, budu už psát jenom sem a všichni už budeme jenom běhat po zeleňoučké louce a radovat se.

To jsem si jenom myslel.

Realita je ale taková, že jsem si založil další nový blog – jaksivede.pavelkralicek.cz, Životaměnič jsem nezavřel, naopak znovu začal uvažovat, že na něj začnu psát atd.

Stala se z toho další nevyřešená záležitost.

Myslete si o mně, že jsem blázen, který se nedokáže rozhodnout, třeba stokrát. Možná budete mít pravdu, je mi to jedno. Prostě to tak je.

V důsledku této nevyřešené záležitosti jsem byl znovu paralyzován, co se psaní týče. Ne tak úplně psaní, pár článků rozepsaných mám, ale publikování.

Hodí se to na tenhle blog? Bude to ty lidi zajímat? Nebudou si zase stěžovat, co to píšu za bláboly, že je to vůbec nezajímá?

Tyty negativní myšlenky mě zcela pohltily, takže jsem nebyl schopný akce. To se snad změní, i když jsem to říkal už minule.

Teď už by to ale vážně mělo být naposledy. Slibuju. A co slíbím, to fakt že dodržím.

Co to tedy znamená?

Zavřu jaksivede.pavelkralicek.cz, protože ten blog nepřinášel nikomu nic. Každý den psát o osvojování návyků stojí za prd, takže jsem začal psát o tom, co jsem daný den dělal. To je ale jen taková okleštěná veřejná verze deníku, která ztrácí smysl, kvůli tomu, že jsem se v zápisech musel kontrolovat a tak vůbec. Prozatím se tedy obejdu bez toho, nebo to převedu do jiné formy.

Prozatím zavřu Životaměnič. Bude to sice jen takový formální akt, vzhledem k tomu, že už tam hodně dlouho žádný článek nepřibyl, ale zřejmě jej potřebuju, abych jej mohl dostat z mého podvědomí. Potenciální životměnící články budu směřovat na MítVšeHotovo případně na ještě jeden web, který je zatím v přípravě, kde budu ale jen externí psavec.

Sem budou přibývat rozmanitější články – krátké, dlouhé, odkazy na jiné články, reblogy atd.

A nebo třeba ne, to se uvidí.

Reakce:

O normálnosti

„Normálně“ je slovo, které zřejmě v naší společnosti nabírá na oblibě. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby „normální“ neznamenalo často „dobrý“.

Společnost totiž potřebuje „normální“ lidi, kteří se dovedou podvolit a nedělají problémy. Potřebuje lidi, kteří dokáží stát v řadě jeden za druhým a nikde nevyčuhují.

Mně ale vždycky přišlo nepochopitelné, jak někdo může chtít být normální? Mimochodem, možná to znáte z různých dívčích inzerátů spíše ještě z Líbimseti: „Jsem úplně normální holčina…“. Nevím jak vy, ale já bych rozhodně s „úplně normální holčinou“ nikdy nic mít nechtěl.

Úplně normální totiž znamená průměrný. Průměrně pěkný, průměrně inteligentní (IQ 100, pro mě na rozhovor dost nevyhovující) a průměrně schopný. To rozhodně nejsou kvality, které bych v druhých vyhledával.

Radši se bavím s chytrými lidmi, lidmi, kteří jsou v něčem zvláštní. A nemusí to znamenat, že chodí oblečeni v odpadkových pytlích.

Vezmu si příklady z mých spolužáků. Každý z nich je nějak zvláštní, něčím vyniká. Někdo:

    • je ohromně fyzicky zdatný
    • hraje už několik let na violoncello a dokáže každého rozesmát
    • si píše básně
    • si kreslí
    • si nechává dělat umělé nehty a tetování
    • vidí smysl svého života v chození do hospody
    • má rád fantasy
    • by se nejradši odstěhoval do Finska
    • byl v Chile, umí španělsky a nemá žádnou životní vizi.

Téměř u každého bych mohl něco nalézt. U někoho takovou věc tak úplně nenacházím, ale to spíš proto, že dotyčného plně neznám.

Pointa je v tom, že nikdo z mých spolužáků není průměrný. Každý něčím vybočuje. Docela bych se divil, kdyby někdo ve skutečnosti průměrného člověka nalezl. Podle mě nikdo takový neexistuje.

Klíčové je podle mě ale tyto odlišnosti oceňovat a né se z lidí snažit dělat průměr.

Vidím to sám na sobě. Normální přece není:

    • vstávat v pět hodin ráno, když člověk „nemusí“
    • psát každý den 1000 slov
    • stanovovat si cíle
    • číst knížky o osobním rozvoji
    • vlastnit Franklin Covey diář
    • kupovat si zápisníky Moleskiny za víc než 300 Kč
    • kupovat si originální software
    • mít MacBook a iPhone

Pro většinu lidí je výrok „Ty seš ale divnej!“ urážka.

Pro mě je to největší kompliment.

O utopeném iPhonu

Vlastní pitomou chybou se mi stalo, že jsem upustil svůj iPhone do vany. A ne, nefotil jsem si tam určité části těla. Jen jsem si něco četl…

Okamžitě jsem podnikl veškeré možné záchranné kroky, které jsem si přečetl na internetu, nebo z odpovědí na Twitteru na mé volání o pomoc.

iPhone jsem okamžitě vypnul a nezapínal (bohužel se zapínal sám), utřel ho do ručníku, vyndal SIM kartu a 15 minut foukal studeným fénem. Pak jsem ho dal do dózy s rýží minimálně na 24 hodin, aby se z něj veškerá vlhkost dostala.

Co jsem si všimnul, když se sám zapínal, tak systém zatím funguje, ale displej svítí asi jen na 5%. Takže by se to přinejhorším mohlo spravit výměnou displeje za nějakých patnáct set. Snad.

Píšu o tom ale z jiného důvodu. Uvědomil jsem si totiž, jak strašně jsem na iPhonu závislý. Mám ho u sebe již přes rok snad nonstop, takže už těch pár hodin, kdy jsem jej nemohl vytáhnout z kapsy, bylo dost těžkých.

Uvědomil jsem si, v čem všem mi slouží a co bez něj nemůžu dělat.

Nemůžu:

    • zjišťovat čas a datum (hodinky nenosím, na Macu je v liště nemám)
    • používat chytrý budík Sleep Cycle, který mě vzbudí, když jsem zrovna v nejlehčí fázi spánku
    • si nastavit odpočítávání, abych louhoval čaj jen 4 minuty
    • si operativně zaznamenávat myšlenky a nové úkoly
    • si v posteli číst články z Instapaperu
    • se učit anglická a německá slovíčka i jinde než u Macu
    • poslouchat muziku na cestách (to už ale nějaký ten pátek nedělám)
    • kontrolovat Twitter, Facebook, RSS a email, kde se mi zamane (to je ale spíše pozitivum)

Z funkcí, které používám denně, je to zřejmě všechno, ale stále jde o ty dost klíčové. Minimálně veškeré funkce spojené s hodinami, záznam nových poznámek a čtení Instapaperu. Ten zbytek bych snad ani tolik nepotřeboval.

Člověk si podobné věci uvědomí většinou jedině při nějakém větším šoku – pro mě to byl utopený iPhone.

Doba nejistoty

Nacházím se právě v období nejistoty. iPhone mi leží v dóze s rýží a nevím, jestli funguje. Radši to ještě pár hodin ani zjišťovat nebudu.

Pokud bude můj iPhone fungovat, až ho z rýže vyndám, zřejmě udělám dost razantní věc. Zruším svůj mobilní internet.

Budu tak mít stále přístup k oněm klíčovým funkcím (čas, budík, poznámky, Instapaper, slovíčka, …), ale některé nežádoucí (neustálé kontrolování všech sociálních služeb) se tím zruší.

Přišel bych tím sice i možnost hledat si např. právě probíranou látku během výuky na Wikipedii, hledání dopravních spojů v terénu, ale to jsou prostě věci, které bych musel obětovat.

A navíc bych měsíčně rodičům ušetřil 177 Kč.

Každopádně dokud nebudu vědět, jak na tom iPhone je, můžu si představovat, co chci.

Zásadní bude jen, jestli bude plně fungovat. Pokud ne, tak jestli půjde rozumně opravit. Jenže to je pro nás maloměšťáky docela na dlouhé lokte, dopravit se nějak do Prahy atd…

No, každopádně jsem rád, že mi tahle událost trochu otevřela oči. A pokud to můj iPhone nerozdýchá, doufám, že mu bude v křemíkovém nebi dobře. Sloužil mi těch 14 měsíců na jedničku šestnáctkrát podtrženou…

– – –

Po pěti dnech…

Na život bez iPhonu už jsem si docela zvyknul. Čtení Instapaperu v posteli a záznam poznámek mi sice dost chybí, ale zbytek jsem nějak oželel.

Budu jej muset poslat balíkem do Prahy na opravu, která bude stát od 1500 do 3000 Kč, podle toho, jestli je rozbitý „jen“ displej, nebo i základní deska.

Každopádně jsem se už rozhodnul, že mobilní internet zruším, protože bez něj nemám potřebu pořád iPhone vytahovat z kapsy, kontrolovat Twitter, email a RSS, což mi ve škole stejně nic nedává, a můžu se tak lépe soustředit na přítomnost.

Nakonec jsem docela rád, že mi do té vany spadnul…

– – –

Po pěti a půl dnech…

Stal se zázrak. Když jsem přišel domů a náhodně zkusil iPhone odemknout, jeho displej se rozsvítil jako očka dětiček, které by ho dostali pod stromeček.

Zatím jej tedy do servisu posílat nebudu, uvidím, jestli bude fungovat i nadále.

A ten mobilní internet už jsem si deaktivoval. A dobrý.

Přichází revoluce, držte si klobouky

Už je načase. Je načase provést revoluci tohoto blogu. A tím myslím vážně revoluci pořádnou. Změní se vzhled, redakční systém i zaměření článků. Takže vlastně celý blog. Nejdřív bych ale rád něco napsal o důvodech této změny.

Důvody změny

Tohle rozhodnutí ve mně zrálo docela dlouho a musím říct, že si jím stále nejsem moc jist. Ale jdu do toho. Důvody změny jsou hned tři, tak začněme od začátku.

1) Kolektivizace

Sice se mi toto slovo hnusí v souvislosti s praktikami socialismu, ale pro vyjádření současné situace se dost hodí. Je totiž načase kolektivizovat moje blogerské aktivity. Ještě nedávno jsem měl hned pět blogů, některé z nich sice neaktivní, ale počítají se. Šlo o PavelKrálíček.cz, Životaměnič.cz, Eager.cz, Jaksivedu, neboli můj internetový deníček, co se pokroku v osvojování návyků týče, a Dobrodrůžo v USA, které už splnilo svůj účel a o které se už nestarám. Často mi byla tato roztříštěnost vytýkána, ale vždy jsem oponoval tím, že alespoň jsou články týkající se jednoho tématu vždy na jednom místě a každý tak čte jen to, co ho skutečně zajímá. Ale rozhodl jsem se kritiky nakonec poslechnout. Ne proto, že by mě přesvědčily jejich argumenty, ale proto, že je to pro mě takhle jednodušší. Když má člověk víc než jeden blog, nastávají logistické komplikace. Musí řešit aktualizace WordPressu dvojmo. Na dvou webech odpovídat na komentáře. Pamatovat si, jaké články kde kdy vyšly atd. Zkrátka to není nic moc. Proto tak nějak moje chuť do blogování postupně uvadala, až uvadla úplně. Než jsem ji znovu vzkřísil.

2) Minimalistická jednoduchost

Současná podoba mých blogů navíc tak nějak neodpovídá minimalismu, jehož jsem zastáncem. Když jsem si nechával současný vzhled vytvářet, přišel mi naprosto dokonalý. Postupem času ale člověk tak nějak mění priority a už mi vážně nezáleží na tom, jak vysoko v pravém menu mám RSS ikonku, nebo jaké všechny možnosti v menu nabízím. Přes to všechno se zapomíná na obsah. A ten by nyní měl začít hrát ještě větší roli. Protože na nové verzi blogu prostě nic jiného než obsah nebude. Nebudou na něm ani kategorie článků. Tagy. Nic. Nebudu dododržovat žádný publikační režim, nebudu nastavovat publikování článků v budoucnu (i když můžu). Navíc bude vše mnohem přehlednější a čitelnější.

A jaké budou vlastní změny?

Jak jsem již řekl, změny se budou týkat hlavně dvou věcí – redakčního systému a vzhledu.

Redakční systém – sbohem dvojité wé

WordPress je skvělý systém pro blog. V rámci systémů, co se instalují na vlastní doménu, ten nejlepší. Ale mně už přestal vyhovovat. Nechci už totiž řešit všechny organizační věci jako pluginy, aktualizace, nastavení atd. Chci aby můj systém prostě fungoval. Můžete namítnout, že jsem v tom případě mohl jít na WordPress.com, ale to by nebyla absolutně žádná změna. Nehledě na to, že nevím, jestli podporují i vlastní domény druhého řádu. Takže jaké je moje nastávající „eresko“? Tumblr. Naprosto jednoduchý a geniální systém. Nemusím s ním řešit žádné zbytečné věci, prostě jen publikuji články. Jeho uživatelské rozhraní je naprosto bezkonkurenční a navíc nabízí mnoho parádních šablon. Většina v duchu minimalismu. Nebudu se muset zabývat věcmi, jako jsou kategorie, štítky, nefungující CSS styly pro obrázky atd. Zároveň nepodporuje žádné pluginy a ani není potřeba jej aktualizovat. Pokud Tumblr sami používáte, budete mě moci „followovat“ podobě jako na Twitteru, případně mé články „lajkovat“ nebo rovnou „rebloggovat“. Všechny tyto činnosti náležitě oceňuji.

Komentáře ano či ne?

Další z věcí, o které jsem přemýšlel, je povolení či zakázání komentářů. Vzhledem k tomu, že komentáře byly jednou z věcí, která mi ubírala chuť do psaní, chtěl jsem se jí jednoduše zbavit. Tím bych ale zároveň přišel i o cennou zpětnou vazbu, která mě nutí k zamyšlení a které si vážím. Ještě nad tím budu přemýšlet, resp. otestuji různé varianty, ale pravděpodobně skončím u moderovaných, nebo žádných komentářů.

Denní žurnál

Sice jsem chtěl kolektivizovat až do morku kostí, ale některé věci zůstanou přecijen oddělené. Svůj denní žurnál, kam si píšu své zkušenosti s osvojováním návyků a takový denní „log“, budete moci nalézt a číst na adrese jaksivede.pavelkralicek.cz. Nechal jsem jej odděleně, protože né každého zřejmě zajímá, co jsem který den dělal, a nechtěl bych tedy těmto lidem každý den spamovat RSS čtečku.

Témata nového blogu?

Mno, nejsem si jistý. Každopádně začnu psát i o Macu, iPhonu, Applu, vlastních názorech atd. Těžko říct, o čem budu psát. Všechno je ve hvězdách.

A co to pro vás tedy všechno znamená?

    • Už zřejmě nebudu psát o tom, jak správně blogovat.
    • Změní se redakční systém i vzhled blogu.
    • Články budou mnohem jednodušší na čtení. Myšleno formálně.
    • Začnu psát i o nových tématech.

Kdy změna přijde?

Někdy tento týden – budu muset měnit A-record hlavní domény, takže se může stát, že se chvílemi budou dít divné věci, tzn. že po zadání pavelkralicek.cz uvidíte např. hlavní stránku Tumblru a tak podobně. Vše se ale pokusím vyřešit co nejdříve.