Tříštit Facebook stránky?

Dnes bych vás rád poprosil o pomoc s problémem, který aktuálně řeším. Jedná se o stránky na Facebooku, respektive jejich tříštění a štěpení na jasné obsahové celky.

Nejdřív by se hodilo trochu kontextu: píšu blog Pravý Gentleman, který má i svoji Facebook stránku. Ta zastřešuje veškeré mé aktivity v oblasti pánského stylu. Na základě zmíněného blogu jsem nedávno založil e-shop Gentleman Store, pro který jsem založil speciální Facebook stránku.

Nějakou dobu jsem fungoval takto se dvěma, ale nyní přemýšlím, zda-li je nesjednotit.

Obsah na FB Pravý Gentleman

Na stránce Pravý gentleman je hlavním obsahem informování o nových článcích na blogu, dále sdílení zajímavých českých článků a mých dalších aktivit. Nepublikuji příliš často, průměrně cca 1x za 2-3 dny.

Počet fanoušků: 1734

Obsah na FB Gentleman Store

Na stránce Gentleman Store informuji striktně jen o eshopu: nové produkty, slevové akce a tak dále. Publikuji ještě méne často, cca 1x za 7 dní.

Počet fanoušků: 207

Proč to vůbec řeším?

Mám 1 základní problém – jsem na to sám a v současnosti hodně tříštím své síly, peníze a pozornost. Snažím se své aktivity mírně konsolidovat a působit celistvěji.

Na druhou stranu je na Facebooku základní problém s relevancí. Zprávy ohledně e-shopu nemusejí být přesně cílené pro publikum stránky Pravý Gentleman. A opačně. Nicméně v malé míře investuji do FB reklamy – kdybych měl pouze 1 stránku, výsledky by byly znatelnější.

Co chci udělat?

Uvažuji tedy nad tím, že bych Facebook stránku Gentleman Store zrušil. Dal na ní pár příspěvků s výzvou, aby lidé přešli na stránku Pravého Gentlemana a smazal ji. Získal bych tak pouze jednu stránku, na které by se soustředily všechny mé aktivity.

Pak by šlo jen o to vytvořit mix příspěvků, který by byl zajímavý a zároveň plnil mé cíle.

Co si o tom myslíte?

Zápisky z jízdy psím spřežením

Jedno víkendové odpoledne jsem zužitkoval vánoční dárek od mé drahé přítelkyně a vyzkoušel si jízdu s psím spřežením. Nebyl sníh, takže jsme jeli na kárkách a byl to hukot.

Zážitek nám zprostředkoval nadšenec, který má 46 psů a věnuje se tomu už 25 let. Byl to svéráz, ale svému oboru opravdu rozuměl a dokázal nám ho i srozumitelně přiblížit.

A přišlo mi, že některé jeho myšlenky by snad mohly mít přesah i do jiných oblastí. Jsou ale trochu neotesané, tak vás nechám, abyste si v nich našli to svoje.

  1. Ani po 25 letech si nemyslím, že umím jezdit se psy.
  2. Psy musíme respektovat. Pořád to jsou zvířata.
  3. Ať děláme, co chceme, stejně běží tam, kam chtějí oni.
  4. Nesmíme je nechat přemýšlet. Vždy musí být jasné, kam se jede.
  5. Já jsem vůdce smečky a když zařvu, musí mě poslechnout.
  6. Bez sebe navzájem jsme nic. Já nepojedu a oni se neproběhnou.
  7. Pořád musíte mít nohu brzdě. Jakmile se rozjedete příliš, už nedokážete zastavit.

Mohl jsem z toho udělat seznam „7 věcí, co mě naučil mushing o internetovém marketingu“, ale věřím, že projednou nebude vadit, když zapřemýšlíte každý ve vlastní oblasti.

Jak se mi osvědčil kaizen

Poslední dobou se mi nově stává, že něco píšu a vydávám, spouštím, nebo pořádám. A není to pro mě úplně jednoduché.

Naštěstí toho mám hodně načteno (mnohem víc, než jsem kdy schopný uplatnit), a tak mi do sebe začaly některé věci postupně zapadat.

Kaizen.
Lean startup.
Veřejné závazky.
Minimum viable product.

Všechno to jsou koncepty složitější, než já nutně potřebuji. A rozhodně netvrdím, že jim plně rozumím. Vždyť kaizen (potažmo TPS) se v Toyotě studuje desetiletí.

Ale v poslední době mám 2, myslím si, docela relevantní zkušenosti.

Zkušenost první – ebook Boty

Jak jsem v průběhu let sledoval různé zahraniční blogy, nemohl jsem si nevšimnout, že jsou v otázkách budování emailových seznamů asi tak o šest tříd výše než my v Čechách. Většinou k tomu používali jednoduché ebooky, dostupné ke stažení zdarma výměnou za email.

Vždycky jsem chtěl nějaký takový ebook sepsat a dát dokupy, ale povedlo se mi to až nedávno. Stáhnout si ho můžete tady.

Je vlastně velice jednoduchý – několik stránek textu, který z části tvoří i články, které jsou běžně dostupné na blogu. Rozhodně není kompletní, úplný, ani dokonalý.

Ale dal jsem ho k dispozici ke stažení, šel jsem s kůží na trh.

A výsledek?

K dnešnímu datu 368 odběratelů, kteří automaticky odebírají i všechny nové články na blogu.

Plus možná přispěl i k tomu, že se mnou vyšel rozhovor v olomouckém lifestylovém časopise OL4You.

Pointa je v tom, že není dokonalý. A byl jsem si toho vědom i v okamžiku jeho zveřejnění. Proto ho beru jako work-in-progress a postupně ho vylepšuji.

Od původní podoby se minimálně zdvojnásobil co do objemu a ještě určitě s přidáváním obsahu nekončím.

Kaizen – neustálé zlepšování.

Zkušenost druhá – Gentleman Store

Ebook je jedna věc, ale co takový e-shop? Jdu na to stejně. Na Gentleman Store jsem pracoval zhruba od začátku ledna, ale poslední týdny jsem se dostal do fáze, kdy jsem spuštění čím dál tím víc oddaloval a čekal na perfektní okamžik.

Ten samozřejmě nikdy nepřijde.

Prostě jsem ho jednoho dne zveřejnil. Nejdřív jen na svém osobním Facebooku, pak i všude jinde.

V tomto ohledu následuji názory Setha Godina v tom, že žádné velké „launche“ už nejsou potřeba. V dnešní době jde spíš o budování důvěry, kmenu věrných fanoušků a komunity.

Na druhou stranu, abych byl opravdu nucen na e-shopu neustále pracovat a zlepšovat ho, odkoukal jsem následující zlepšovák.

Myšlenkově vychází ze článku Paula Grahama How Not To Die. Píše v něm zhruba o tom, že startupy umírají spíše z nečinnosti, než z čeho jiného. Abych se ujistil, že skutečně každý den svůj e-shop někam posunu a nějak ho vylepším, šel jsem na to stejně jako zakladatelé Beeminderu.

Ti si řekli, že každý den musí udělat alespoň 1 UVI – User Visible Improvement, tedy zlepšení, které mohou zákazníci vidět a ocenit. Nemusí jít o nic velkého, oni sami za takové zlepšení brali i opravení překlepů. Je na vás, jak si takové UVI definujete.

Pro mě jsou to zatím následující věci:

  • článek na blogu
  • vylepšení vzhledu – CSS
  • nová funkčnost nebo její vylepšení – nová app, platební metoda
  • vylepšení textů – popisky, potvrzovací e-maily, …
  • příspěvek na FB
  • přidání nového zboží
  • vylepšení produktových fotografií

Tento seznam se samozřejmě může časem vyvíjet a měnit.

Zakladatelé Beeminderu se zavázali zaplatit 1000 USD tomu, kdo je jako první upozorní na to, že daný den žádnou UVI nesplnili. A skutečně se tak stalo.

Já tak militantní nejsem, ale skrze aplikaci Beeminder si tento cíl měřím a pokud jej nebudu plnit, tak skutečně platit budu. Poprvé 5$, podruhé 10$, potřetí 30$ a tak dále.

Zatím se držím.

Šmejdi. Šmejdi. Šmejdi.

Stejně jako milion (doslova) dalších lidí jsem nedávno viděl dokument Šmejdi, který se zabývá nechutnými praktikami prodejců předražených hrnců, zázračných dek a vysavačů.

Během sledování mi bylo téměř fyzicky zle.

První reakce asi každého je „Fuj, hnus, mělo by se to zakázat. Jaké hyeny tohle můžou dělat?“. Stejně tak moje.

Pak jsem se ale zamyslel trochu víc.

Co je na tom nejsmutnější?

Že důchodci na tyto akce jezdí znova a znova, i když se opakovaně spálili. Nemám kvalifikaci na to hodnotit, zda-li se jedná o závislost, případně co je k tomu vede. Ale ze slov účastníků dokumentu opakovaně znělo toto.

Jezdím, protože nechci být sám.

V ten okamžik jsem si uvědomil, že je to hlubší problém, než jsem si původně myslel.

Já i vy prodáváme hrnce. Bohužel.

Kdy jste naposledy viděli své rodiče nebo prarodiče?
Žijí s vámi?
Vídáte se často?
Jestli ano, gratuluji. Jste výjimka.

Většina důchodců totiž žije osamoceně v bytech a domech, často v jiném městě/vesnici než jejich potomci. Nebo v domovech důchodců. Těch se (asi) tento problém netýká, protože tam mají alespoň nějaké zdání společnosti.

Když si představím život současných osamocených důchodců, skoro se jim ani nedivím. Za 49 Kč se projedou autobusem se svojí věkovou skupinou, někdy dostanou i najíst. Každopádně je to změna oproti nekonečné rutině běžných dní.

Co s tím?

Zajeďte se podívat za svými (pra)rodiči. Nebo jim zavolejte. A až půjdou do důchodu, zkuste si zařídit život tak, abyste jim byli nablízku.

Nebo vydělejte dostatek peněz, abyste jim ty parní hrnce mohli financovat.

Jak mít zájemce o práci vždy na dosah

Rád bych se s vámi podělil o rychlý tip, který jsem vyzkoušel ještě v Le Premier. Jde o myšlenku, která se týká hledání zájemců o práci.

Zjednodušeně: vybudovat si seznam zájemců o práci ještě dřív, než je budete potřebovat.

V případě Le Premier to vypadalo tak, že jsem na klasickou stránku Volná místa dal do spodní části jednoduchý Mailchimp formulář. Do něho lidé mohou zadat svůj e-mail s tím, že je budeme informovat, pokud budeme shánět nové lidi.

Má to jednu slabinu: přihlášení lidé nemohou dopředu tušit, koho a s jakými schopnostmi budete shánět.

Ale pro určitý typ nadšených lidí, kteří hledají práci stejným způsobem jako já, je to požehnání.

Většinou si totiž vyhlédnu firmu, pro kterou bych rád pracoval a až pak řeším, jestli zrovna hledají někoho s mými schopnostmi.

Funguje to?

Upřímně, nevím. Proto to prezentuji jako myšlenku a nápad, ne funkční řešení. V Le Premier byl formulář hodně skrytý na hodně málo navštěvované stránce, přesto se již okolo 10 lidí k odběru přihlásilo.

A 10 lidí, kteří chtějí pracovat pro vaši firmu, to není tak špatné.

Co si o tom myslíte? Viděli jste, že by něco podobného fungovalo?

Startup za pakatel je hudba přítomnosti

Na Startup za pakatel od Melvilů, v originále The $100 Startup od Chrise Guillebeau, jsem se popravdě dost těšil. Kvůli českému překladu jsem si nekoupil originál, ale stádně si počkal na české vydání. Přečetl jsem ho hned v den vydání. Jak to dopadlo?

startupobalkamala

O co jde?

Hlavní Chrisovou tezí v knize je idea tzv. „mikropodnikání“. V tomto ohledu je název trochu zavádějící, nejde o startup v pravém slova smyslu. Ve zkratce: můžete si vydělat na živobytí s minimálními vstupními náklady, aniž byste museli mít šéfa. Prostě budete „dělat na sebe“. Číst dále

O reality checku a ztrátě důvěry

V pondělí mi jeden z top českých internetových podnikatelů a můj přímý nadřízený řekl doslova „jseš špatnej“. Bohužel to byla (a je) pravda.

Dost to se mnou zamávalo.

Ale potřeboval jsem to.

Víc než půl roku jsem chodil s klapkami na očích. Myšlenkově se poplácával po ramenou a ignoroval, že hmatatelné výsledky prostě nejsou.

Reality check jsem potřeboval jako sůl. Otázka je, jestli nepřišel příliš pozdě.

Opájel jsem se vlastní důležitostí, imaginárním přínosem a hodinami, které jsem trávil v práci. A že nebyl výsledek? Za to přece mohly okolnosti, sezóna, ostatní lidé.

Dělal jsem sto věcí, ale žádnou pořádně. Všechno ad hoc, když zbyl čas. A zrovna jsem si vzpomněl.

Taky jsem žil s představou, že „mám nárok“. Na větší plat, pochvaly, uznání a kdovíco ještě. Blbost. Hovadina. Bullshit.

Nemám nárok na nic. Nikdo mi nic nedluží. Ani vám.

Všechno si musí člověk odpracovat. A hlavně musí být vidět výsledky. Pak se taky pracuje mnohem líp.

Co bude dál?

Nevím.

Ale současnou situaci beru jako zatěžkávací zkoušku, jakých jsem v životě moc neměl. Vlastně asi žádnou.

Proč to píšu?

Abych za půl roku nezapomněl.

A kdybyste se v tom náhodou někdo poznali.

Větrovčino školení PPC tuningu

Jelikož mám osvíceného šéfa, mám na půl roku určitý rozpočet na sebevzdělávání. Zatím jsem ho čerpal jen a pouze na tematické knihy, ale chtěl jsem zajít i na nějaké školení. První volba padla na Větrovčino Školení PPC tuningu. Jaké to bylo?

Školení na míru

Ještě nikdy jsem na školení nebyl, tak nevím, jak moc je to běžné, ale řekl bych, že moc ne. Nedlouho před konáním školení jsme dostali dotazník se seznamem témat a možností ohodnotit, jak moc nás to které téma zajímá. Většinou to beru jen jako takový záchvěv dobré vůle a gesto, ale Větrovka se podle výsledků skutečně řídila a upozadila i témata, která jí samotné přijdou zajímavá, ale nás až tolik nezajímala.

Za to má respekt.

Dokonce si i pamatovala, že já konkrétně jsem u Product Listing Ads zaškrtl, že mě vůbec nezajímají a přitom se ukázalo, že je to skoro to nejcennější, co jsem si mohl ze školení odnést.

Témata a průběh

Témat bylo vážně hodně. Takhle s odstupem si až skoro říkám, jestli ne příliš mnoho. Některá byla naštěstí na základě dotazníku upozaděna, ale i tak bylo materiálu ohromná spousta a díky tomu mi přišlo, že všechno bylo probráno dost obecně a teoreticky, s občasnými hyper konkrétními odbočkami.

Možná bych uvítal na závěr něco jako hodinový workshop s konkrétními kampaněmi a ukázkou práce přemýšlení samotné Větrovky. Ale je možné, že o něco podobného bych měl zájem jen já sám a ostatní by to nezajímalo.

Seznam témat:

  • Rozšířené kampaně
  • Maximalizace návštěvnosti
  • Product Listing Ads
  • Kvalita návštěvnosti
  • Reklamní texty
  • Cílová stránka
  • Vyhodnocování kampaní
  • Cenová optimalizace
  • Obsahová síť
  • Remarketing
  • Mobilní reklama

Co jsem si odnesl

Nejsem na tom zase tak špatně, co se PPC týče

Všemu jsem rozuměl, o většině věcí jsem alespoň slyšel a některé i dělám. A vzhledem k tomu, že na školení byli i někteří konzultanti internetového marketingu, tak jsem asi hodně nad průměrem. To potěší.

Když je rybník malý, je z něj potřeba vytěžit co nejvíc

Tento poznatek se týká naší PPC situace – vyhledávacích dotazů je poměrně dost málo, těch hodně relevantních vyloženě pár a hledanost není vůbec závratná. Za takové situace, kdy si myslím, že už mám 98 % klíčových slov ve svých kampaních zahrnuto, je potřeba se zaměřit na zvyšování CTR, případně na snižování ceny za proklik při zachování stejného počtu prokliků.

Jinými slovy to málo vytěžit, co to dá.

Pro mě to znamená zaměřit se hlavně na texty inzerátů, které jsem trochu zanedbával.

Remarketing by mohl být naše spása

S remarketingem jsem opravdu ještě v plenkách. Šly by s ním dělat mnohem sofistikovanější věci, druhá otázka je rentabilita. Bylo by ale super alespoň to vyzkoušet.

Možnost vytváření remarketingových seznamů na základě dat z Google Analytics pro mě byla vyloženě novinka a zní to jako solidní pecka. Bohužel často narážím na omezení minimální velikostí seznamu, tj. 100 lidí.

Product Listing Ads stojí za vyzkoušení

Pokud se mi podaří je technicky zprovoznit v nějakém rozumném termínu, mohly by PLA přinášet zajímavé výsledky. Vzhledem k tomu, že nebudeme mít žádnou konkurenci a naše produkty jsou vysoce vizuální. Uvidíme.

Stojí zato zúčastnit se?

Rozhodně ano. Samozřejmě to dost závisí na vaší konkrétní situaci, ale školení je kvalitní, Větrovka ví, o čem mluví, a z velké části to umí i předat. Asi se nedozvíte žádnou zásadní killer informaci, ale rozhodně si utřídíte myšlenky o PPC, dostanete jakýsi framework pro vlastní práci a určitě vás napadne několik (desítek) vlastních nápadů jen na základě obsahu školení. A pokud vám to vydělá víc než 4.000 Kč, tak za to školení stojí.

O Panu Polštáři v Činoherním klubu

Poslední dobou se tak nějak snažím chodit do divadel. Možná to bude tím, že chodím s herečkou. What. Up? Furt si dělám srandu, že si budu psát „kulturní deník“ jako na gymplu, ale zatím jsem na to trochu kašlal. Tak snad tohle bude první vlaštovka.

Na Pana Polštáře jsem šel v pátek 14.12.2012 do Činoherního klubu. Představení se tam hraje už sedmým rokem, poprvé bylo uvedeno 9.6.2005. Takže asi úspěch, nevím. Zeptám se.

Pan Polštář. Takový roztomilý název, že? No. Hra to roztomilá není.

Kdybych Pana Polštáře měl nějak popsat, asi by to bylo existenciálně psychologické kriminální drama. Což zní vznešeně. Zkusím to říct víc lidsky. Vraždí se tam malé děti, řeší problémová dětství, občas se zasmějete, ale na konci byste měli odcházet trochu zamyšlení.

Proto mi dělá problém po představení plynule přejít do hospody. Ještě bych si vždycky trošku popřemejšlel. Ale na to asi budu mít tenhle kulturní deník.

Časem si pravděpodobně vytvořím nějakou formu, jak psát divadelní recenze, zatím to bude takové roztomile amatérsky lidské.

1) Víceméně celou první půlku jsem koukal Ondřeji Vetchému na záda – seděli jsme úplně vpravo. Tomu se asi nedá úplně vyhnout, ale chtělo by to omezit. Z jeho výkonu tím pádem nemám skoro nic.

2) Postava Marka Taclíka (Michal) je trochu rozporuplná – začátek naprosto famózní, ale když začal postižený člověk mluvit v dlouhých větách skoro naprosto rozumně, těžko jsem mu věřil. Nicméně jeho oslovení „Katuriane, Katuriane“ je brilantní.

3) Po první půlce si možná přijdete, že by hra měla končit. Že už je vlastně všechno řečeno a příběh víceméně vyřešen. Ukáže se, že vůbec není a to důležité se odehrává až v půlce druhé.

4) Jetli je na této hře něco skvělého, tak jsou to charaktery postav. Plastické, věrně zahrané, nejednoznačné, na pomezí reality a grotesky. Nádherná práce.

5) Málokdy si toho všímám, ale potěšily mne kostýmy. Nebyla to žádná pompézní paráda z 19. století, ale reálné současné oblečení, které k postavám skvěle pasovalo.

Takže zajít, nebo nezajít?

Pokud se chcete smát a zajít jen na nějakou nenáročnou komedii, tak ne. Pokud vám nevadí násilí, černý humor a mrtvé malé děti, pak ano.

Pan Polštář je pro mě poměrně hutná a temná hra, o které by se mělo přemýšlet. Nechoďte na ni v létě. Zkuste si vytipovat ponurý podzimní nebo zimní den. Budete mít zážitek lepší.

Hodnocení: 83 %