O Proměně

Ke knize Proměna od Jan Melvil Publishing jsem se dostal poměrně zajímavě. Pokukoval jsem po ní už v době, kdy vyšla, ale odradila mě obálka. Ano, i takto prozaický může důvod být.

O pár měsíců později jsem v knihkupectví hledal Kraď jako umělec od stejného nakladatelství, ale nemohl jsem ji za boha najít. Do očí mě praštily snad všechny ostatní knihy od Melvila, ale Kraď ne. Tak jsem si pořídil Proměnu. A nelitoval jsem.

Pro ty, kterým se nechce číst dlouhá recenze: Kniha je to skvělá, běžte si ji pořídit. Buďto papírově, nebo v jednom z elektronických formátů.

Pro ty, které zajímá obsah: věci se dají změnit, i když to tak vůbec nevypadá. Stačí k tomu jen 3 „jednoduché“ věci: nasměrovat jezdce, motivovat slona a zformovat cestu. Nerozumíte tomu ani za mák? Vysvětlovat nebudu, přečtěte si Proměnu.

Zastavím se jen u 2 věcí, jedné formální, druhé takové „metaobsahové“. Začneme formou.

Pokud píšete populárně naučnou knihu, je dobrý nápad používat příklady z praxe. Můžete tak ale sklouznout ke dvěma extrémům – příklady budou moc krátké, schematické a tedy k ničemu; nebo naopak moc dlouhé, rozvláčné a nudné.

Bratři Heathovi použili příkladů (spíše takových příběhů) snad několik desítek, celá kniha na nich víceméně stojí. Podařilo se jim vybrat tolik různých oblastí a osobitých příběhů, že i na konci knihy si budete pamatovat příběh o rukavicích, odtučněném mléku, nepořádném žákovi nebo brazilských drahách.

Druhá věc, o které bych se rád zmínil se týká „poselství“ knihy. Jasně, měl by to být jednoduchý a praktický návod, jak změnit cokoliv. Nebo alespoň poskytnout vhled do toho, jak veškeré úspěšné změny probíhají.

Mně ale skoro přišlo důležitější, že kniha dává naději, že změna je možná. Nejen různé organizační a společenské změny, ale i individuální a osobnostní. A není k tomu potřeba žádných složitostí, jen efekt bílých vran, načrtnout pár kritických tahů a navrhnout si prostředí tak, aby podporovalo naše cíle. Určitě už jste to četli stokrát, ale v téhle souvislosti nejde neodkázat na Domovědu od Michelle Losekoot aka Růžové Pandy. Ona prostě psát umí.

Proměnu doporučuji. Skočte si pro ni.

Hodnocení: 8,7/10

O tomhle okamžiku a trumpetistovi Standovi

Neptejte se proč, ale dnes jsem naprostou náhodou koukal na tohle video:

Kromě toho, že je to pěkná písnička, zarazila mě ještě jedna věc. Podívejte se, co dělají lidi v publiku.

Dřív měli v rukou zapalovače.

Dnes v nich třímají mobily a natáčejí.

A já se ptám proč? A nepřicházíme tím o něco?

Když jsem byl před několika lety na koncertu Rogera Waterse, nepotřeboval jsem si nic nahrávat, abych z toho měl zážitek na celý život.

Vlastně si pamatuju každý koncert, na kterém jsem kdy byl. Nebylo jich totiž tolik.

Na Wohnoutech jsem byl v první řadě a brácha mě kryl tělem, aby mě kotel neumačkal.

Na Rytmusovi v Jilemnici se bratrova přítelkyně značně opila a pak jsme ji v noci hledali.

Na Pio Squad jsem byl poprvé a naposled v klubu Inferno v Trutnově.

Na Olats Otesoc (pojďte na ně někdy se mnou, jsou skvělí!) jsem byl dvakrát – jednou v cirku La Putyka, podruhé v Malostranské besedě.

Na křtu PSH jsem byl v SaSaZu a zkoušel se tam dávat do řeči s náhodnými ženami v publiku, protože se mi ztratila doprovodná kamarádka. Moc mi to nešlo.

Nemyslím si, že bych z žádného z těch koncertů měl větší zážitek, kdybych si je natáčel. K čemu taky?

Před několika lety jsem se pokoušel nějak lépe fotit. Pořídil jsem si zrcadlovku a dělal velký umění. Ale spíš hlavně fotil lidi a různé akce, kterých jsem se zúčastnil.

Všimnul jsem si ale zvláštní věci. Ty akce jsem si pak užíval mnohem méně.

Kryly se mi totiž dva zájmy: udělat co nejlepší fotky a co nejvíc si užít danou chvíli.

Můžete si vybrat jedno, nebo druhý.

Namítnete, že když jste na koncertě a jen dáte ruku s mobilem nad hlavu, užijete si to stejně. Možná jo.

Ale tím, že si budete moci daný zážitek kdykoliv „zopakovat“, přijdete o hodně důležitou věc. Nenecháte mozek vytvořit si vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že nebudete potřebovat videa v mobilu, abyste si na ně vzpomněli.

Včera v noci jsem před zavíračkou v Malostranské besedě přemluvil zhrzeného trumpetistu Standu, aby nám zahrál. Hrál Dvořáka, Vyletěla holubička, Libuši a na závěr i státní hymnu.

Všichni jsme se postavili a vychutnávali tóny hymny, která se do toho prostředí neskutečně hodila.

Kdybych si tu chvíli ale natáčel, přišel bych si jako idiot.

 

O nenalezení zenu

Možná vás zajímá, jak dopadnul můj slavný Útěk do divočiny. Možná že ani ne. Nicméně alespoň jednoho člověka to zajímá a to už je dost dobrý důvod něco o tom napsat.

Takže.

Asi nebudu popisovat, kde přesně jsem chodil a co jsem dělal. Jen vám vřele doporučuji vylézt na vrch Čap. Je z něj nádherná vyhlídka.

Moje putování probíhalo tím stylem, že jsem šel s České Lípy na jihozápad zhruba směrem k Řípu. Nejdřív jsem se chtěl vyhýbat i značeným cestám, ale pak jsem seznal, že je to nesmysl, protože po nich stejně nikdo nechodil. Za celý den jsem nepotkal ani nohu.

Mobil jsem měl vypnutý, nepřipojoval se k internetu, ani s nikým nekomunikoval, ale do civilizace jsem vstup zakázaný neměl. Jeden oběd jsem si dal v hospodě, něco nakoupil v obchodě a tak dále. Překvapilo mě, že už i na menších vesnicích smíšené zboží ovládají Vietnamci. Je to jedině dobře – alespoň mají odpovídající otevírací dobu. A jde jim to.

Můj den probíhal tak, že jsem se někdy ráno (třeba v devět) vzbudil, nasnídal se, všechno pobalil a vyrazil na cestu. Šel jsem tak nějak nazdařbůh, ale když bylo po cestě něco pěkného, tak jsem se podíval. Moc jsem se nezastavoval, protože nebylo stejně co dělat a odpočívat jsem moc nepotřeboval. První dva dny jsem si po zastávkách psal deník, ale pak mě to nějak přestalo bavit.

Myslel jsem si, že získám nějaký zenový zážitek a bude mě to hodně bavit. Ale nestalo se tak.

Rád jsem si pálil ohníčky, příroda byla taky pěkná (hlavně ten Čap), ale chyběl mi myšlenkový stimul. Doufal jsem, že budu mít hodně času přemýšlet o některých svých osobních problémech, ale ty prostě člověk nevyřeší bez kontaktu s lidmi.

Nevzal jsem si s sebou ani žádnou knížku, nic na čtení. Což byla možná chyba. I když večer jsem byl tak unavený, že jsem si jen lehnul, koukal do ohně a na čtení moc neměl pomyšlení.

Putování jsem ukončil čtvrtý den, když jsem zjistil, že k Řípu nevede žádná moc pěkná cesta, měl už jsem solidní puchýře na nohou a tak nějak mě to prostě přestalo bavit.

Neřekl bych, že jsem to vzdal. Neměl jsem žádný určitý cíl, jen jsem se mlhavě chtěl dostat na Říp. Prostě jsem usoudil, že už mi ten poslední hnusný úsek cesty za to nestojí a jen bych si pokazil stávající dojem z cesty.

Dojem z putování mám přesto spíše negativní. Čekal jsem, že zažiju nějaké vzletné pocity jako Alexandr Supertramp, ale bohužel. Každý takový prostě není. Já jsem takový jen napůl.

Když jsem se znovu vrátil do civilizace, byl jsem nadšený. Vážně jsem se usmíval od ucha k uchu a říkal si, že prostě patřím sem. Přírodu rád přenechám jiným.

Můžete si říkat, že jsem nějakým způsobem „horší“, povrchnější nebo cokoliv jiného, protože neuznávám ty pravé a původní přírodní hodnoty. Já si spíš říkám, že málokdo je k sobě tolik upřímný a má tolik kuráže přiznat, že je mu prostě ve městě líp.

Jsem rád, že jsem takový experiment udělal. Zaprvé jsem si tím splnil jeden (možná falešný) sen, zadruhé jsem se o sobě něco dozvěděl. A spal jsem pod fakt krásným převisem.

A o to jde, že.

O útěku do divočiny

Zbývá mi jen hodina do odjezdu autobusu, ale chtěl jsem něco napsat. Takže.

Poslední dobou mě docela baví plnit si různé (i malé i divné) sny. Jedním z nich bylo i týden chodit po Čechách a spát pod širákem. Což hodlám počínaje dneškem dělat.

Popravdě nemám moc rozmyšlena nějaká pravidla (můžu se bavit s lidmi? můžu používat mobil? můžu si kupovat jídlo? můžu chodit i po vyznačených cestách?), takže to bude spíše taková velká improvizace. A „útěk do divočiny“ je také přehnaný název.

Prostě chci být týden mimo civilizaci a „pálit si ohníčky“.

A psát. Protože jedinou mojí zábavou pravděpodobně bude přemýšlet a psát. Nemám s sebou žádnou knížku, křížovky, Kindle, nic. Jen mobil, ale to spíš z bezpečnostních důvodů.

Po návratu možná sepíšu nějaký report. Možná také ne. Víte, jak to se mnou je.

Kdybyste se se mnou někdo chtěli potkat, budu chodit někde u České Lípy. Spíš směrem na jih. Možná si vylezu i na Říp, jestli k němu trefím. Bez mapy a s mým orientačním smyslem to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Tak zdar a sílu. Jsem zvědav, jak týden přežiju bez lidí a internetu. Aspoň že mám s sebou toho psa…

O překonávání sebe sama

Znáte takové to pořekadlo „Jsem jaký jsem a nic s tím neudělám“? Lidé si tím často ospravedlňují svoje chyby a racionalizují vlastní špatné stránky. Když to mám dané geneticky, tak s tím přece nemůžu nic udělat, ne?

To je největší bullshit, jaký jsem kdy slyšel.

Teoreticky vám můžu říkat, co chci, ale stejně to nejlépe pochopíte na příkladu. Třeba na mém vlastním.

Nevím, jak moc dobře mě znáte. Asi moc ne. A i když si myslíte, že přeci jen trochu ano (z článků a ostatní internetové tvorby), možná znáte spíš můj internetový obraz, který se od toho reálného dost liší. Obzvlášť pokud si mě spojujete se staršími články.

Tak vám o sobě něco řeknu.

Když jsem byl mladší, byl jsem naprostý introvert. Občas jsem sice rád provokoval a předváděl se, ale stejně mi bylo vždycky nejlíp doma u knížek nebo počítače. S tím se ještě pojí další věc – strach z intimity. Nebo tak tomu alespoň říkám.

Asi víte, že existují určité osobní zóny. Intimní je z nich ta nejbližší tělu. A do ní jsem nedokázal pustit skoro nikoho. Když se mě někdo dotknul, bylo mi to protivné. Neměl jsem to rád. Stačilo, aby někdo byl i moc blízko a už jsem se začal ošívat a být nervózní.

Z nějakého důvodu jsem se toho bál. A bojím se doteď. Ale rozhodl jsem se s tím něco udělat.

Takové to první miliskování, nevinné hraní na doktory. To neznám. Prostě jsem to nedokázal, neviděl v tom žádný přínos. Prostě jsem to nedělal.

Moje první „intimní“ zážitky se bohužel pojí s alkoholem. Jinak bych nedokázal udělat první krok. Nedokázal bych nikomu dát ani pusu. V tomhle je alkohol „dobrý sluha“, ale zlý pán.

Nesmí u něho člověk ale zůstat navěky. Když už se v tom začnete orientovat, není skoro žádný problém s pomocí alkoholu dosáhnout téměř čehokoliv. Ale není to reálné. Jenom iluze. Falešná realita. A člověk se jí musí zbavit.

Protože skutečná realita je mnohem silnější. Reálnější. Alkohol je jen berlička pro slabé lidi. Tedy i pro mě. Má svůj účel, ale jen omezenou dobu. Pak je potřeba jít dál.

V podroušeném stavu jsem dokázal dělat různé věci. Ale s vystřízlivěním přišel zase návrat do starých kolejí. Zase jsem byl ten ustrašený člověk, který nedokáže dát ani holce pusu. Jednou ale je potřeba ten první krok udělat.

Já ho udělal včera.

Už asi měsíc se s někým vídám, ale zatím to bylo jen takové nevinné. Jednou jsme se spolu v opilosti (!) líbali, ale to byl prozatímní vrchol intimnosti. Pokaždé, když jsme spolu byli o samotě, strávili jsme spolu víc než 12 hodin.

Znáte takový ten pocit, když vás chytne múza a máte tušení, že když To (napsat článek, něco uvařit, napsat písničku, …) neuděláte teď, neuděláte to už nikdy? Z takové nálady alespoň u mě vznikají nejlepší články.

Tak takový pocit mě chytnul včera. Že za ní prostě musím jet. Říct, jak na tom jsem. A poprvé (reálně) ji políbit.

Bohužel to se mnou není tak, že by mě něco najednou napadlo a hned jsem to běžel udělat. Nejdřív přichází fáze přemýšlení, která mě hlavně v minulosti paralyzovala, protože jsem se prostě k činu nikdy nedostal.

Včera ale ne. Obrněn myšlenkou, že na smrtelné posteli člověk nejvíce lituje věcí, které neudělal, jsem se v bouřce autem vydal za Ní.

Šli jsme ven. Začala mi vyprávět přesně takové historky, které na ní miluju. Ale já jen mlčel a poslouchal. I když jsem si v hlavě stokrát promýšlel, co chci říct, neřekl jsem vůbec nic. Aspoň ne zpočátku.

Pak jsme ale došli na poměrně inspirativní místo u řeky. Byla trochu rozvodněná, hučela, všude byla tma. Bylo asi půl jedné v noci.

Když ne teď, tak nikdy.

Začal jsem ze sebe soukat slova, která byla asi tak stokrát vylouhovanou pravdou. Strach mi ještě pořád nedovolil říct pravdu úplnou. Protože by odmítnutí bolelo o to víc.

Pak jsem se k ní naklonil.

A pak?


Nevím jak vy, ale já se v jádru asi neskutečně bojím. Bojím se odmítnutí. Bojím se zklamání. Bojím se neúspěchu.

Bojí se každý. Ale je potřeba se strachem bojovat.

Jako každý jsem se bál mluvení před lidmi. Je zajímavé, že je to jeden z nejrozšířenějších strachů. Třeba při referátech před třídou jsem byl neskutečně nervózní. Klepali se mi ruce, nohy. Ale ovládal jsem se, aby se mi netřásl hlas.

To byl první trénink. Pak jsem shodou náhod „moderoval“ první trutnovský majáles. Spočívalo to zhruba v tom, že jsme já (střízlivý) a kolega (v tu dobu skoro neznámý, pak se z něj stal nejlepší kamarád, vypito měl 10 piv) v pauzách mezi vystoupením kapel stáli na podiu a mluvili pitomosti. Měli jsme připraveno pár nevtipů (zkuste vygooglovat), ale jinak jsme víceméně improvizovali. A nebylo to špatné.

Pak jsem moderoval vlastní maturitní ples. Pak další 2 maturitní plesy i mladším třídám.

Nejtěžší věc, kterou jsem ale kdy dokázal, bylo něco jiného. Nedávno mi umřela milovaná babička – poslední roky trávila v sanatoriu ve stavu, kdy nás poznala jen občas. Už nevnímala realitu, takže smrt pro ni mohla být (a byla) vysvobozením.

Nikdy jsem na pohřbu nebyl, takže i jen zúčastnit se by pro mě mohl být „výkon“. Jenže mamka mě poprosila, jestli bych nemohl pronést za celou rodinu pohřební řeč. Taková věc se odmítnout nedá.

Přijde mi, jako by veškerá moje psací příprava (čtenářské deníky, referáty, literární písemky, stovky článků na různé blogy atd.) směřovala k tomuto jedinému okamžiku. Že to je přesně ten důvod, proč píšu.

Celou dobu před svou řečí jsem zadržoval slzy, abych dokázal alespoň trochu mluvit. Slovo za slovem, které jsem předčítal z připraveného papíru, pro mě byly neskutečný vnitřní boj. Jako snažit se zadržet holýma rukama tisíce tun vody, které chtějí prorvat hráz.

Nevydržel jsem to až do konce. Asi dva odstavce jsem už přečíst nedokázal, takže jsem skončil předčasně. I tak to ale bylo moje největší vnitřní vítězství.


A proč vám tohle všechno říkám?

Zaprvé proto, že bych chtěl takovýchto příběhů slyšet více. Aby se lidé nebáli dělit se o ty nejniternější zážitky. Proto jdu příkladem.

Zadruhé proto, abych vám ukázal, že změna je možná. Že vaše současná realita není (a neměla by být) konstantou. Že ji můžete změnit o 180 stupňů.

Pokud se za rok nebudete smát tomu, jací jste touto dobou byli naivní, nezkušení, obecně pitomí a tak dále, pak se měníte málo. A nebo jste o hodně lepší lidé než já.

Ať tak nebo tak, hodně štěstí.

O životě v hejtu

Za svůj krátký život už jsem zažil tolik internetové nenávisti, že bych o tom mohl vyprávět. Měl jsem už svůj „antiweb“ a desítky komentátorů se mi snažily vysvětlit, že jsem vlastně hloupý malý kluk a měl bych rezignovat na veškerou činnost a psaní, protože na to prostě nemám.

Možná, že nemám. Možná, že mám. Na tom podle mě ale vůbec nezáleží.

V ideálním světě bychom si z řečí ostatních neměli nic dělat. Měli by se od nás odrazit, protože nevyjadřují nic o nás, ale všechno o člověku, který daná slova vyřknul. V ideálním světě.

Myslím, že jsem v tomto ohledu poměrně zdatný. Kdybych nebyl, vzdal bych to už před lety. Přesto mě ale pořád řeči některých komentátorů mrzí. Snažím se vždycky ignorovat urážky a soudy mé osoby od lidí, kteří mě nezahlédli ani koutkem oka, a snažit se najít alespoň špetku konstruktivní kritiky, která by mě někam posunula.

Naposledy se mi to stalo na [Mužích v Česku](http://www.muzivcesku.cz/), kam v současnosti pravidelně přispívám, jelikož jsem získal práci snů v [Le Premier](http://lepremier.cz).

Chtěl jsem říct jen toto: až se příště budete chystat někomu něco vytknout, zkritizovat, urazit, zkuste se ještě jednou zamyslet. Měli bychom si kolektivně vážit toho, že se někdo o něco alespoň pokouší (já o psaní, někdo jiný o zpívání, …) a ne hned kritizovat, i když si to daný „sebevíc zaslouží“.

A to platí i pro mě.

(Už jsem tady dlouho nic nepublikoval. Chybělo mi to.)

O komentářích

Komentáře se zdají být nedílnou součástí každého blogu. Vždyť o to přeci jde, ne? Získat co nejvíce komentářů, ideálně pochvalných či souhlasících.

Už si to nemyslím.

Každý zastánce blogů vámm řekne, že blogy jsou na rozdíl od všeho jiného “dvoustranné médium”. Že obsah blogů tvoří z poloviny i komentáře a jde právě o onu interakci mezi blogerem a komentátory.

Leda tak v nějakém ideálním vesmíru.

Pravda je taková, že komentáře většinou nestojí za nic. Tečka.

To neznamená, že neexistují komentáře kvalitní, často hodnotnější než samotný článek. To ne. Jen jich je zatraceně málo.


Nevýhodou komentářů je fakt, že je strašně jednoduché jeden napsat. Nemusíte třeba ani mít vlastní názor, žádné argumenty, nic. Jen dočtete článek a něco “kydnete” do komentářů. Pokud jste dost rychlí, přečte si vaše “něco” i spousta lidí, co si přečetla onen článek.

Můžete tak jednoduše blogera pomluvit, nesouhlasit s ním bez jakýchkoli prezentovaných argumentů nebo ho i odsoudit a poslat do věčných lovišť. A nádavkem ještě anonymně.

To je totiž problém celého Internetu. Anonymita. I když ale člověk vystupuje pod svým jménem, stejně se to nedá s reálným “offline” životem srovnat. V reálu se prostě některé věci neříkají. A nebo se o nich člověk nedozví.


Pokud člověk s blogováním začíná, jsou komentáře cennou formou zpětné vazby a jakési validace = potvrzení vlastního názoru. Nezřídka jsem se i přistihl, že na základě počtu komentářů hodnotím úspěšnost článků. Což je ale od základu pitomost

Je pěkné dostat svůj první komentář. A druhý. Třetí, pátý, desátý. Dokonce i stý a pětistý. I ten “tisícátý” ještě jde. Ale pak už člověk otupí.

Jak totiž roste jeho publikum (v současnosti již téměř 300 RSS odběratelů – děkuji za přízeň), stane se jedna věc. Z původní skupinky, kde znáte každého pravidelně komentujícího, se stane beztvará masa.

Už přesně nevíte, kdo se skrývá za kterou přezdívkou, ani jménem. Nedokážete si vybavit konkrétní blog, konkrétní názory, nic.

Komentáře se tak čím dál tím více odosobňují a stávají se spíše místem frustrace než povzbuzení. A ubírají sebeproaktivnějšímu člověku chuť do psaní.

Pokud je tedy čte…


Argumentem proti zrušení komentářů bývá, že člověk přijde o zpětnou vazbu. A je přeci dobré vědět, co si o vašich článcích lidé myslí.

To ale vůbec není pravda v obou bodech.

Zaprvé – zrušením komentářů člověk o zpětnou vazbu nepřijde. Stále mě lidé mohou kontaktovat přes email, Twitter, Facebook (odkazy v pravém menu), nebo i osobně, pokud chtějí. Přicházím jen o tu nejjednodušší a nejplytčí zpětnou vazbu – komentáře. Vřele doporučuji článek Arthura Denta o tom, jak napsat komentář na jakékoliv stránky, i na ty, kde autor komentáře zakázal.

S přechodem na Tumblr se otevřely ještě naprosto nové možnosti, které se lidem nabízejí, chtějí-li na mé články reagovat – reblogování a “lajkování”.

Pokud mají svůj vlastní blog na Tumblru, jednoduše mohou na mé články reagovat reblogováním. Uveřejní tak svou reakci na můj článek na svém blogu, kde píší pro své publikum.

Problém je, že se Tumblr zatím u nás tolik neuchytil, což se doufám bude dobudoucna postupně měnit a že půjdu i některým lidem příkladem.

Zadruhé – komentáře naprosto neodrážejí to, co si lidé o vašich článcích myslí. 99% lidí svůj názor nenapíše. Já sám jsem za poslední měsíc napsal tak přibližně dva komentáře. Nějak už k tomu nemám důvod.

Je nutné se tedy smířit s tím, že názor většiny lidí se prostě nedozvíte, takže v důsledku stejně vše závisí na vás.

Komentátoři jsou většinou něco jako “geeci”, kteří odsoudí Apple iPad, třeba protože nemá multitasking. V důsledku na jejich názoru vůbec nezáleží.

Záleží na tom, jestli první týden (nebo i den) bude milion lidí, kteří si iPad koupí. A já věřím tomu, že bude. Tito lidí nevyjadřují svůj názor v diskusích na internetu, nepíšou si vlastní blogy. Jen jdou a koupí si iPad, protože se jim líbí.

Stejně jako jdou a přečtou si váš článek. Protože se jim líbí.


Již tedy není možné přidávat pod mé články publikované zde jakékoliv komentáře.

Věřím, že vám tento článek pomohl objasnit mé důvody, proč jsem se takto rozhodl.

Stále mě ale můžete kontaktovat přes email, Twitter, nebo Facebook. Všechny odkazy naleznete v menu. A pokud chcete trochu průkopničit, zkuste i to reblogování a “lajkování”.

Ať se vám daří.

Reakce:

O psaní

S psaním jsem začal z recese. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Chtěl jsem jedné spolužačce dokázat, že blogování je naprostá blbost. A že ona je tím pádem hloupá taky.

Od těch dob jsem se trochu posunul.

Měl jsem hodně blogů. Fakt hodně. Psal jsem denně i jednou za půl roku. Ale pořád jsem psal. A pořád píšu.

Nevím, co mě u toho drží. Peníze ne. Asi láska.

Rád bych vyprávěl, že se u psaní vždycky dostanu do „zóny“ a přestanu vnímat okolní svět. Ale není tomu tak. Občas u toho trpím. Jindy ale ze mě slova doslova proudí na obrazovku, jako bych byl spojen s nějakým vyšším božstvem.

Bukowski říkal, že ze sebe psaním dostává jed. Že ho potřebuje. Budu na tom zřejmě podobně.

Napsal jsem věci, na které jsem vážně hrdý. Pár článků možná i někomu pomohlo. Snad jsem i změnil svět trochu k lepšímu.

Kromě toho jsem se snažil napsat i knihu. Román, abych byl přesnější. Nebyla to žádná velká fikce, psal jsem prostě o svém životě. Přesně o tom, co jsem v té době (zhruba před rokem) prožíval. Ale nedokončil jsem ji, zatím.

Největší terapeutický účinek ale pro mě jednoznačně má psaní poezie. Občas, když mám nějaké emočnější období, prostě si sednu a píšu básně. Nevím, jestli za něco stojí (představuju si, že jo), ale pomáhají mi dostat „to“ ze sebe. Možná jed, o kterém mluvil Bukowski.

Uvažuju, že až jich nashromáždím dostatek, dal bych je k dispozici všem. Hlavně vám, kteří se mnou vydrželi doposud. Třeba vás naprosto nebudou zajímat, pro mě je to ale ten nejosobnější dar, který mohu někomu dát. I kdybych chodil po Praze nahý, necítil bych se tak obnažený, jako když by si někdo přečetl mé básně.

Bojím se to udělat. Ale až nastane správný čas a nashromáždím jich dostatek, vydám svou první sbírku.

A proč že vám to říkám? Sám nevím, jen jsem asi měl chuť něco napsat…

O Tvrdým chlebu

Charles Bukowski je jeden z lidí, kteří rozdělují lidi na dva tábory. A bodejť by ne. Jak se stavíte vy k člověku, jehož životní náplní je chlastat, spát s děvkama, chodit na dostihy, střídat podřadné práce a psát o tom romány a básně. Já osobně ho miluju.

Jeho dílo je nesmírně zábavné, prasácké, ale zároveň hloubavé. Je to zároveň můj nejoblíbenější básník i romanopisec. Na nic si nehraje; píše jen o tom, čemu rozumí – svému životu. Tvrdej chleba je posmrtně sebraná sbírka básní, které tvořil nedlouho před svou smrtí v roce 1994.

Bukowskiho básně nejsou žádná přírodní lyrika, spíše se jedná o minipříběhy psané ve verších. Není nic divného, když verš tvoří jediné slovo a rým zde vážně nehledejte. Jde o volný verš v jeho nejvolnější podobě.

Nepíše ale jen nějaké nesrozumitelné bullshity. Píše o životě. Jak ostatní básnící stojí za prd. Jak na ulici viděl psa. Jak se zase vyspal s jednou ze svých žen. Běžné věci. Přesto mají jeho básně svoje nezaměnitelné kouzlo.

Ať má báseň děj nebo ne, vždy má v sobě skrytý příběh. Každé slovo dává smysl. S každým slovem se báseň odvíjí dopředu, nikdy nestagnuje. Slovo za slovem se blíží ke svému konci, stoupá a stoupá a najednou BUM. Konec. Tečka. Naprosto luxusní pointa a zakončení celé básně.

Pro mě je Bukowski mistr strohého psaní. Žádný Hemingway, to je proti Bukowskému troškař. Co slovo, to pecka. Žádné vzletné verše, žádná vycpávková slova. Poezie syrová jako tatarský biftek. A krásná.

Jeho básně nejsou dlouhé. Většinou nezabírají ani celou stránku, je to jen pár slov umně poskládaných za sebou. Jsou jako malé kresbičky, ne velká plátna.

Spousta jich jen prolétne okolo vás, zavadíte o ně okem. Ale pak přijde jedna, která vás rozpláče. Doslova. Mně se to stalo u básně Včera večer jsem viděl tuláka.

Z jeho další sbírky, Láska je pes, mě zasáhla také jedna báseň – [Můj táta](http://bukowski.unas.cz/basne/b16.htm).

Není to tak, že by vždy jen jedna byla dobrá. Každá se čte dobře. Jen některé se vás týkají víc a některé míň. Tak je to s každou poezií.

Pokud jste vždycky poezii nesnášeli (tak jako já), zkuste Bukowského. Třeba vás taky dostane.

*Charles Bukowski – Tvrdej chleba
Nakladatelství Argo
Vydáno v roce 2011*

O Soustředění

Leo Babauta je jeden z lidí, jehož dráhu se vyplatí sledovat, pokud umíte byť jen trošku anglicky. Já sám jej čtu již několik let a sledoval jsem i jeho vývoj. Z lůzra (tlustý kuřák až po uši v dluzích) se z něj stal frajer (běhající, neustále píšící, za vodou a šťastný). Po cestě vydal několik knih a ebooků, které již byly dokonce přeloženy do češtiny.

Zatím ne všechny. Ale to já a vydavatelství [Jan Melvil Publishing](http://melvil.cz) brzy napravíme. Jan Melvil již brzy vydá knihu Soustředění (odkaz), v originále Focus. Co „vydám“ já, se nechte překvapit.

V Babautově díle se objevuje několik základních konceptů stále dokola, což mu je jen trošku skeptičtějšími mozky neustále vyčítáno, ale pokud jsou základní pilíře platné, není potřeba je měnit. Jednoduchost, méně, soustředění, přítomnost, užívání si okamžiku.

Soustředění se týká…no…*soustředění*.

Soustředění je pro mě nutným voláním o pomoc v době, která přišla moc rychle a my se nestihli aklimatizovat. Nestihli jsem se ani zamyslet nad tím, co nám nové vymoženosti přinášejí a berou. Prostě s nimi žijeme.

Já se ráno probudím, hrábnu po ajfounu, který mám pod polštářem, zkontroluju email, Twitter, RSS čtečku a až pak startuji svůj den. Před pěti lety tohle bylo naprosto nemyslitelné. Měl jsem nějaký Sony Ericsson bez připojení k internetu, který uměl přehrávat písničky a to byla pecka! Teď je vše jinak.

Sedím s MacBookem u stolu, ležím s ním v posteli, cestuju s ním. Neustále mám přístup k počítači a internetu. Je to normální? Co mi to přináší? Co mi to bere?

Kam se poděly okamžiky nicnedělání? Kam se podělo čekání? Už vlastně vůbec nečekám, pořád mám co dělat. 5 minut než přijede autobus? Vytáhnu ajfoun, zkontroluju Twitter, možná něco mírně učtu z Instapaperu. Víc než 15 minut? Tasím Kindle a čtu. Nemám tak téměř žádné prostoje, ale je to skutečně ku prospěchu?

Když komunisti rozorávali meze, taky to byl docela fajn nápad. Jenže s mezemi také zmizely různé druhy rostlin a zvířat, které žily jen a pouze tam. Aby z našich životů také náhodou něco nemizelo. Třeba čas na přemýšlení. Hloubání. Snění.

Soustředění není jen o našem neustálém připojení k technice. To jsem si z knihy odnesl pouze já. A to jsem na tom ještě poměrně dobře, protože mám veškerá oznámení a vyrušovadla vypnutá, dokážu se soustředit na jediný úkol a nemám každý den tisíc věcí na práci. Jsou určitě lidé, kterým kniha pomůže více.

Když jsem dneska po dlouhé době vyrazil na nějakou delší procházku (2 hodiny) o samotě, bylo mi krásně. Bylo příjemně, teplo, ale ne vedro, polojasno. Šel jsem přes kopec naprosto krásnou krajinou Broumovska, kolem mě krávy, koně, slepice, louky, lesy, rybník. Nádhera.

U rybníka jsem si na chvíli sednul na lavičku, házel psovi klacek do vody, aby se proplaval, a u toho si četl právě Soustředění. To bylo ono. Jednoduchost. Já, rybník, pes, žádné vyrušování. V tu chvíli mi Soustředění přišlo jako díla přírodních transcendentalistů, ze kterých jsem četl jen Walden od Thoreaua. Bylo to prostě ono.

Soustředění je podle mě o tom, žít krásný život. Pracovat na zajímavých věcech, mít čas na vše důležité, nebát se nedostatku (peněz, lásky, jídla) a prostě žít. Prostě žít v pravém slova smyslu. Soustředit se na *žití života*.

Jsem asi jeden z mála, kterému je bližší kůže než guma. Vlna než polyester. Doutník než cigareta. Maybach než Kia Ceed. Nechci se s lidmi bavit přes ajsíkjů. Nemám Facebook, co bych tam tak asi vyčetl? Chci kvalitu. Ve všem.

Když jsem s někým, chci se soustředit jen a pouze na něj. Nekoukat na mobil. Netelefonovat. Vždyť to počká.

Chci být jen s kvalitními lidmi.

Chci se obklopovat kvalitními věcmi.

A proto musím kvalitně trávit svůj čas.

To mi nejvíc nejde a v tom mi může Soustředění pomoci.

Vám také.

[Soustředění](http://www.melvil.cz/kniha-soustredeni-focus)
[Jan Melvil Publishing](http://melvil.cz)
Vyjde již brzy