Rubriky
Starý blog

O překonávání sebe sama

Znáte takové to pořekadlo „Jsem jaký jsem a nic s tím neudělám“? Lidé si tím často ospravedlňují svoje chyby a racionalizují vlastní špatné stránky. Když to mám dané geneticky, tak s tím přece nemůžu nic udělat, ne?

To je největší bullshit, jaký jsem kdy slyšel.

Teoreticky vám můžu říkat, co chci, ale stejně to nejlépe pochopíte na příkladu. Třeba na mém vlastním.

Nevím, jak moc dobře mě znáte. Asi moc ne. A i když si myslíte, že přeci jen trochu ano (z článků a ostatní internetové tvorby), možná znáte spíš můj internetový obraz, který se od toho reálného dost liší. Obzvlášť pokud si mě spojujete se staršími články.

Tak vám o sobě něco řeknu.

Když jsem byl mladší, byl jsem naprostý introvert. Občas jsem sice rád provokoval a předváděl se, ale stejně mi bylo vždycky nejlíp doma u knížek nebo počítače. S tím se ještě pojí další věc – strach z intimity. Nebo tak tomu alespoň říkám.

Asi víte, že existují určité osobní zóny. Intimní je z nich ta nejbližší tělu. A do ní jsem nedokázal pustit skoro nikoho. Když se mě někdo dotknul, bylo mi to protivné. Neměl jsem to rád. Stačilo, aby někdo byl i moc blízko a už jsem se začal ošívat a být nervózní.

Z nějakého důvodu jsem se toho bál. A bojím se doteď. Ale rozhodl jsem se s tím něco udělat.

Takové to první miliskování, nevinné hraní na doktory. To neznám. Prostě jsem to nedokázal, neviděl v tom žádný přínos. Prostě jsem to nedělal.

Moje první „intimní“ zážitky se bohužel pojí s alkoholem. Jinak bych nedokázal udělat první krok. Nedokázal bych nikomu dát ani pusu. V tomhle je alkohol „dobrý sluha“, ale zlý pán.

Nesmí u něho člověk ale zůstat navěky. Když už se v tom začnete orientovat, není skoro žádný problém s pomocí alkoholu dosáhnout téměř čehokoliv. Ale není to reálné. Jenom iluze. Falešná realita. A člověk se jí musí zbavit.

Protože skutečná realita je mnohem silnější. Reálnější. Alkohol je jen berlička pro slabé lidi. Tedy i pro mě. Má svůj účel, ale jen omezenou dobu. Pak je potřeba jít dál.

V podroušeném stavu jsem dokázal dělat různé věci. Ale s vystřízlivěním přišel zase návrat do starých kolejí. Zase jsem byl ten ustrašený člověk, který nedokáže dát ani holce pusu. Jednou ale je potřeba ten první krok udělat.

Já ho udělal včera.

Už asi měsíc se s někým vídám, ale zatím to bylo jen takové nevinné. Jednou jsme se spolu v opilosti (!) líbali, ale to byl prozatímní vrchol intimnosti. Pokaždé, když jsme spolu byli o samotě, strávili jsme spolu víc než 12 hodin.

Znáte takový ten pocit, když vás chytne múza a máte tušení, že když To (napsat článek, něco uvařit, napsat písničku, …) neuděláte teď, neuděláte to už nikdy? Z takové nálady alespoň u mě vznikají nejlepší články.

Tak takový pocit mě chytnul včera. Že za ní prostě musím jet. Říct, jak na tom jsem. A poprvé (reálně) ji políbit.

Bohužel to se mnou není tak, že by mě něco najednou napadlo a hned jsem to běžel udělat. Nejdřív přichází fáze přemýšlení, která mě hlavně v minulosti paralyzovala, protože jsem se prostě k činu nikdy nedostal.

Včera ale ne. Obrněn myšlenkou, že na smrtelné posteli člověk nejvíce lituje věcí, které neudělal, jsem se v bouřce autem vydal za Ní.

Šli jsme ven. Začala mi vyprávět přesně takové historky, které na ní miluju. Ale já jen mlčel a poslouchal. I když jsem si v hlavě stokrát promýšlel, co chci říct, neřekl jsem vůbec nic. Aspoň ne zpočátku.

Pak jsme ale došli na poměrně inspirativní místo u řeky. Byla trochu rozvodněná, hučela, všude byla tma. Bylo asi půl jedné v noci.

Když ne teď, tak nikdy.

Začal jsem ze sebe soukat slova, která byla asi tak stokrát vylouhovanou pravdou. Strach mi ještě pořád nedovolil říct pravdu úplnou. Protože by odmítnutí bolelo o to víc.

Pak jsem se k ní naklonil.

A pak?


Nevím jak vy, ale já se v jádru asi neskutečně bojím. Bojím se odmítnutí. Bojím se zklamání. Bojím se neúspěchu.

Bojí se každý. Ale je potřeba se strachem bojovat.

Jako každý jsem se bál mluvení před lidmi. Je zajímavé, že je to jeden z nejrozšířenějších strachů. Třeba při referátech před třídou jsem byl neskutečně nervózní. Klepali se mi ruce, nohy. Ale ovládal jsem se, aby se mi netřásl hlas.

To byl první trénink. Pak jsem shodou náhod „moderoval“ první trutnovský majáles. Spočívalo to zhruba v tom, že jsme já (střízlivý) a kolega (v tu dobu skoro neznámý, pak se z něj stal nejlepší kamarád, vypito měl 10 piv) v pauzách mezi vystoupením kapel stáli na podiu a mluvili pitomosti. Měli jsme připraveno pár nevtipů (zkuste vygooglovat), ale jinak jsme víceméně improvizovali. A nebylo to špatné.

Pak jsem moderoval vlastní maturitní ples. Pak další 2 maturitní plesy i mladším třídám.

Nejtěžší věc, kterou jsem ale kdy dokázal, bylo něco jiného. Nedávno mi umřela milovaná babička – poslední roky trávila v sanatoriu ve stavu, kdy nás poznala jen občas. Už nevnímala realitu, takže smrt pro ni mohla být (a byla) vysvobozením.

Nikdy jsem na pohřbu nebyl, takže i jen zúčastnit se by pro mě mohl být „výkon“. Jenže mamka mě poprosila, jestli bych nemohl pronést za celou rodinu pohřební řeč. Taková věc se odmítnout nedá.

Přijde mi, jako by veškerá moje psací příprava (čtenářské deníky, referáty, literární písemky, stovky článků na různé blogy atd.) směřovala k tomuto jedinému okamžiku. Že to je přesně ten důvod, proč píšu.

Celou dobu před svou řečí jsem zadržoval slzy, abych dokázal alespoň trochu mluvit. Slovo za slovem, které jsem předčítal z připraveného papíru, pro mě byly neskutečný vnitřní boj. Jako snažit se zadržet holýma rukama tisíce tun vody, které chtějí prorvat hráz.

Nevydržel jsem to až do konce. Asi dva odstavce jsem už přečíst nedokázal, takže jsem skončil předčasně. I tak to ale bylo moje největší vnitřní vítězství.


A proč vám tohle všechno říkám?

Zaprvé proto, že bych chtěl takovýchto příběhů slyšet více. Aby se lidé nebáli dělit se o ty nejniternější zážitky. Proto jdu příkladem.

Zadruhé proto, abych vám ukázal, že změna je možná. Že vaše současná realita není (a neměla by být) konstantou. Že ji můžete změnit o 180 stupňů.

Pokud se za rok nebudete smát tomu, jací jste touto dobou byli naivní, nezkušení, obecně pitomí a tak dále, pak se měníte málo. A nebo jste o hodně lepší lidé než já.

Ať tak nebo tak, hodně štěstí.

Rubriky
Starý blog

O životě v hejtu

Za svůj krátký život už jsem zažil tolik internetové nenávisti, že bych o tom mohl vyprávět. Měl jsem už svůj „antiweb“ a desítky komentátorů se mi snažily vysvětlit, že jsem vlastně hloupý malý kluk a měl bych rezignovat na veškerou činnost a psaní, protože na to prostě nemám.

Možná, že nemám. Možná, že mám. Na tom podle mě ale vůbec nezáleží.

V ideálním světě bychom si z řečí ostatních neměli nic dělat. Měli by se od nás odrazit, protože nevyjadřují nic o nás, ale všechno o člověku, který daná slova vyřknul. V ideálním světě.

Myslím, že jsem v tomto ohledu poměrně zdatný. Kdybych nebyl, vzdal bych to už před lety. Přesto mě ale pořád řeči některých komentátorů mrzí. Snažím se vždycky ignorovat urážky a soudy mé osoby od lidí, kteří mě nezahlédli ani koutkem oka, a snažit se najít alespoň špetku konstruktivní kritiky, která by mě někam posunula.

Naposledy se mi to stalo na [Mužích v Česku](http://www.muzivcesku.cz/), kam v současnosti pravidelně přispívám, jelikož jsem získal práci snů v [Le Premier](http://lepremier.cz).

Chtěl jsem říct jen toto: až se příště budete chystat někomu něco vytknout, zkritizovat, urazit, zkuste se ještě jednou zamyslet. Měli bychom si kolektivně vážit toho, že se někdo o něco alespoň pokouší (já o psaní, někdo jiný o zpívání, …) a ne hned kritizovat, i když si to daný „sebevíc zaslouží“.

A to platí i pro mě.

(Už jsem tady dlouho nic nepublikoval. Chybělo mi to.)

Rubriky
Starý blog

O komentářích

Komentáře se zdají být nedílnou součástí každého blogu. Vždyť o to přeci jde, ne? Získat co nejvíce komentářů, ideálně pochvalných či souhlasících.

Už si to nemyslím.

Každý zastánce blogů vámm řekne, že blogy jsou na rozdíl od všeho jiného “dvoustranné médium”. Že obsah blogů tvoří z poloviny i komentáře a jde právě o onu interakci mezi blogerem a komentátory.

Leda tak v nějakém ideálním vesmíru.

Pravda je taková, že komentáře většinou nestojí za nic. Tečka.

To neznamená, že neexistují komentáře kvalitní, často hodnotnější než samotný článek. To ne. Jen jich je zatraceně málo.


Nevýhodou komentářů je fakt, že je strašně jednoduché jeden napsat. Nemusíte třeba ani mít vlastní názor, žádné argumenty, nic. Jen dočtete článek a něco “kydnete” do komentářů. Pokud jste dost rychlí, přečte si vaše “něco” i spousta lidí, co si přečetla onen článek.

Můžete tak jednoduše blogera pomluvit, nesouhlasit s ním bez jakýchkoli prezentovaných argumentů nebo ho i odsoudit a poslat do věčných lovišť. A nádavkem ještě anonymně.

To je totiž problém celého Internetu. Anonymita. I když ale člověk vystupuje pod svým jménem, stejně se to nedá s reálným “offline” životem srovnat. V reálu se prostě některé věci neříkají. A nebo se o nich člověk nedozví.


Pokud člověk s blogováním začíná, jsou komentáře cennou formou zpětné vazby a jakési validace = potvrzení vlastního názoru. Nezřídka jsem se i přistihl, že na základě počtu komentářů hodnotím úspěšnost článků. Což je ale od základu pitomost

Je pěkné dostat svůj první komentář. A druhý. Třetí, pátý, desátý. Dokonce i stý a pětistý. I ten “tisícátý” ještě jde. Ale pak už člověk otupí.

Jak totiž roste jeho publikum (v současnosti již téměř 300 RSS odběratelů – děkuji za přízeň), stane se jedna věc. Z původní skupinky, kde znáte každého pravidelně komentujícího, se stane beztvará masa.

Už přesně nevíte, kdo se skrývá za kterou přezdívkou, ani jménem. Nedokážete si vybavit konkrétní blog, konkrétní názory, nic.

Komentáře se tak čím dál tím více odosobňují a stávají se spíše místem frustrace než povzbuzení. A ubírají sebeproaktivnějšímu člověku chuť do psaní.

Pokud je tedy čte…


Argumentem proti zrušení komentářů bývá, že člověk přijde o zpětnou vazbu. A je přeci dobré vědět, co si o vašich článcích lidé myslí.

To ale vůbec není pravda v obou bodech.

Zaprvé – zrušením komentářů člověk o zpětnou vazbu nepřijde. Stále mě lidé mohou kontaktovat přes email, Twitter, Facebook (odkazy v pravém menu), nebo i osobně, pokud chtějí. Přicházím jen o tu nejjednodušší a nejplytčí zpětnou vazbu – komentáře. Vřele doporučuji článek Arthura Denta o tom, jak napsat komentář na jakékoliv stránky, i na ty, kde autor komentáře zakázal.

S přechodem na Tumblr se otevřely ještě naprosto nové možnosti, které se lidem nabízejí, chtějí-li na mé články reagovat – reblogování a “lajkování”.

Pokud mají svůj vlastní blog na Tumblru, jednoduše mohou na mé články reagovat reblogováním. Uveřejní tak svou reakci na můj článek na svém blogu, kde píší pro své publikum.

Problém je, že se Tumblr zatím u nás tolik neuchytil, což se doufám bude dobudoucna postupně měnit a že půjdu i některým lidem příkladem.

Zadruhé – komentáře naprosto neodrážejí to, co si lidé o vašich článcích myslí. 99% lidí svůj názor nenapíše. Já sám jsem za poslední měsíc napsal tak přibližně dva komentáře. Nějak už k tomu nemám důvod.

Je nutné se tedy smířit s tím, že názor většiny lidí se prostě nedozvíte, takže v důsledku stejně vše závisí na vás.

Komentátoři jsou většinou něco jako “geeci”, kteří odsoudí Apple iPad, třeba protože nemá multitasking. V důsledku na jejich názoru vůbec nezáleží.

Záleží na tom, jestli první týden (nebo i den) bude milion lidí, kteří si iPad koupí. A já věřím tomu, že bude. Tito lidí nevyjadřují svůj názor v diskusích na internetu, nepíšou si vlastní blogy. Jen jdou a koupí si iPad, protože se jim líbí.

Stejně jako jdou a přečtou si váš článek. Protože se jim líbí.


Již tedy není možné přidávat pod mé články publikované zde jakékoliv komentáře.

Věřím, že vám tento článek pomohl objasnit mé důvody, proč jsem se takto rozhodl.

Stále mě ale můžete kontaktovat přes email, Twitter, nebo Facebook. Všechny odkazy naleznete v menu. A pokud chcete trochu průkopničit, zkuste i to reblogování a “lajkování”.

Ať se vám daří.

Reakce:

Rubriky
Starý blog

O psaní

S psaním jsem začal z recese. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Chtěl jsem jedné spolužačce dokázat, že blogování je naprostá blbost. A že ona je tím pádem hloupá taky.

Od těch dob jsem se trochu posunul.

Měl jsem hodně blogů. Fakt hodně. Psal jsem denně i jednou za půl roku. Ale pořád jsem psal. A pořád píšu.

Nevím, co mě u toho drží. Peníze ne. Asi láska.

Rád bych vyprávěl, že se u psaní vždycky dostanu do „zóny“ a přestanu vnímat okolní svět. Ale není tomu tak. Občas u toho trpím. Jindy ale ze mě slova doslova proudí na obrazovku, jako bych byl spojen s nějakým vyšším božstvem.

Bukowski říkal, že ze sebe psaním dostává jed. Že ho potřebuje. Budu na tom zřejmě podobně.

Napsal jsem věci, na které jsem vážně hrdý. Pár článků možná i někomu pomohlo. Snad jsem i změnil svět trochu k lepšímu.

Kromě toho jsem se snažil napsat i knihu. Román, abych byl přesnější. Nebyla to žádná velká fikce, psal jsem prostě o svém životě. Přesně o tom, co jsem v té době (zhruba před rokem) prožíval. Ale nedokončil jsem ji, zatím.

Největší terapeutický účinek ale pro mě jednoznačně má psaní poezie. Občas, když mám nějaké emočnější období, prostě si sednu a píšu básně. Nevím, jestli za něco stojí (představuju si, že jo), ale pomáhají mi dostat „to“ ze sebe. Možná jed, o kterém mluvil Bukowski.

Uvažuju, že až jich nashromáždím dostatek, dal bych je k dispozici všem. Hlavně vám, kteří se mnou vydrželi doposud. Třeba vás naprosto nebudou zajímat, pro mě je to ale ten nejosobnější dar, který mohu někomu dát. I kdybych chodil po Praze nahý, necítil bych se tak obnažený, jako když by si někdo přečetl mé básně.

Bojím se to udělat. Ale až nastane správný čas a nashromáždím jich dostatek, vydám svou první sbírku.

A proč že vám to říkám? Sám nevím, jen jsem asi měl chuť něco napsat…

Rubriky
Starý blog

O Tvrdým chlebu

Charles Bukowski je jeden z lidí, kteří rozdělují lidi na dva tábory. A bodejť by ne. Jak se stavíte vy k člověku, jehož životní náplní je chlastat, spát s děvkama, chodit na dostihy, střídat podřadné práce a psát o tom romány a básně. Já osobně ho miluju.

Jeho dílo je nesmírně zábavné, prasácké, ale zároveň hloubavé. Je to zároveň můj nejoblíbenější básník i romanopisec. Na nic si nehraje; píše jen o tom, čemu rozumí – svému životu. Tvrdej chleba je posmrtně sebraná sbírka básní, které tvořil nedlouho před svou smrtí v roce 1994.

Bukowskiho básně nejsou žádná přírodní lyrika, spíše se jedná o minipříběhy psané ve verších. Není nic divného, když verš tvoří jediné slovo a rým zde vážně nehledejte. Jde o volný verš v jeho nejvolnější podobě.

Nepíše ale jen nějaké nesrozumitelné bullshity. Píše o životě. Jak ostatní básnící stojí za prd. Jak na ulici viděl psa. Jak se zase vyspal s jednou ze svých žen. Běžné věci. Přesto mají jeho básně svoje nezaměnitelné kouzlo.

Ať má báseň děj nebo ne, vždy má v sobě skrytý příběh. Každé slovo dává smysl. S každým slovem se báseň odvíjí dopředu, nikdy nestagnuje. Slovo za slovem se blíží ke svému konci, stoupá a stoupá a najednou BUM. Konec. Tečka. Naprosto luxusní pointa a zakončení celé básně.

Pro mě je Bukowski mistr strohého psaní. Žádný Hemingway, to je proti Bukowskému troškař. Co slovo, to pecka. Žádné vzletné verše, žádná vycpávková slova. Poezie syrová jako tatarský biftek. A krásná.

Jeho básně nejsou dlouhé. Většinou nezabírají ani celou stránku, je to jen pár slov umně poskládaných za sebou. Jsou jako malé kresbičky, ne velká plátna.

Spousta jich jen prolétne okolo vás, zavadíte o ně okem. Ale pak přijde jedna, která vás rozpláče. Doslova. Mně se to stalo u básně Včera večer jsem viděl tuláka.

Z jeho další sbírky, Láska je pes, mě zasáhla také jedna báseň – [Můj táta](http://bukowski.unas.cz/basne/b16.htm).

Není to tak, že by vždy jen jedna byla dobrá. Každá se čte dobře. Jen některé se vás týkají víc a některé míň. Tak je to s každou poezií.

Pokud jste vždycky poezii nesnášeli (tak jako já), zkuste Bukowského. Třeba vás taky dostane.

*Charles Bukowski – Tvrdej chleba
Nakladatelství Argo
Vydáno v roce 2011*

Rubriky
Starý blog

O Soustředění

Leo Babauta je jeden z lidí, jehož dráhu se vyplatí sledovat, pokud umíte byť jen trošku anglicky. Já sám jej čtu již několik let a sledoval jsem i jeho vývoj. Z lůzra (tlustý kuřák až po uši v dluzích) se z něj stal frajer (běhající, neustále píšící, za vodou a šťastný). Po cestě vydal několik knih a ebooků, které již byly dokonce přeloženy do češtiny.

Zatím ne všechny. Ale to já a vydavatelství [Jan Melvil Publishing](http://melvil.cz) brzy napravíme. Jan Melvil již brzy vydá knihu Soustředění (odkaz), v originále Focus. Co „vydám“ já, se nechte překvapit.

V Babautově díle se objevuje několik základních konceptů stále dokola, což mu je jen trošku skeptičtějšími mozky neustále vyčítáno, ale pokud jsou základní pilíře platné, není potřeba je měnit. Jednoduchost, méně, soustředění, přítomnost, užívání si okamžiku.

Soustředění se týká…no…*soustředění*.

Soustředění je pro mě nutným voláním o pomoc v době, která přišla moc rychle a my se nestihli aklimatizovat. Nestihli jsem se ani zamyslet nad tím, co nám nové vymoženosti přinášejí a berou. Prostě s nimi žijeme.

Já se ráno probudím, hrábnu po ajfounu, který mám pod polštářem, zkontroluju email, Twitter, RSS čtečku a až pak startuji svůj den. Před pěti lety tohle bylo naprosto nemyslitelné. Měl jsem nějaký Sony Ericsson bez připojení k internetu, který uměl přehrávat písničky a to byla pecka! Teď je vše jinak.

Sedím s MacBookem u stolu, ležím s ním v posteli, cestuju s ním. Neustále mám přístup k počítači a internetu. Je to normální? Co mi to přináší? Co mi to bere?

Kam se poděly okamžiky nicnedělání? Kam se podělo čekání? Už vlastně vůbec nečekám, pořád mám co dělat. 5 minut než přijede autobus? Vytáhnu ajfoun, zkontroluju Twitter, možná něco mírně učtu z Instapaperu. Víc než 15 minut? Tasím Kindle a čtu. Nemám tak téměř žádné prostoje, ale je to skutečně ku prospěchu?

Když komunisti rozorávali meze, taky to byl docela fajn nápad. Jenže s mezemi také zmizely různé druhy rostlin a zvířat, které žily jen a pouze tam. Aby z našich životů také náhodou něco nemizelo. Třeba čas na přemýšlení. Hloubání. Snění.

Soustředění není jen o našem neustálém připojení k technice. To jsem si z knihy odnesl pouze já. A to jsem na tom ještě poměrně dobře, protože mám veškerá oznámení a vyrušovadla vypnutá, dokážu se soustředit na jediný úkol a nemám každý den tisíc věcí na práci. Jsou určitě lidé, kterým kniha pomůže více.

Když jsem dneska po dlouhé době vyrazil na nějakou delší procházku (2 hodiny) o samotě, bylo mi krásně. Bylo příjemně, teplo, ale ne vedro, polojasno. Šel jsem přes kopec naprosto krásnou krajinou Broumovska, kolem mě krávy, koně, slepice, louky, lesy, rybník. Nádhera.

U rybníka jsem si na chvíli sednul na lavičku, házel psovi klacek do vody, aby se proplaval, a u toho si četl právě Soustředění. To bylo ono. Jednoduchost. Já, rybník, pes, žádné vyrušování. V tu chvíli mi Soustředění přišlo jako díla přírodních transcendentalistů, ze kterých jsem četl jen Walden od Thoreaua. Bylo to prostě ono.

Soustředění je podle mě o tom, žít krásný život. Pracovat na zajímavých věcech, mít čas na vše důležité, nebát se nedostatku (peněz, lásky, jídla) a prostě žít. Prostě žít v pravém slova smyslu. Soustředit se na *žití života*.

Jsem asi jeden z mála, kterému je bližší kůže než guma. Vlna než polyester. Doutník než cigareta. Maybach než Kia Ceed. Nechci se s lidmi bavit přes ajsíkjů. Nemám Facebook, co bych tam tak asi vyčetl? Chci kvalitu. Ve všem.

Když jsem s někým, chci se soustředit jen a pouze na něj. Nekoukat na mobil. Netelefonovat. Vždyť to počká.

Chci být jen s kvalitními lidmi.

Chci se obklopovat kvalitními věcmi.

A proto musím kvalitně trávit svůj čas.

To mi nejvíc nejde a v tom mi může Soustředění pomoci.

Vám také.

[Soustředění](http://www.melvil.cz/kniha-soustredeni-focus)
[Jan Melvil Publishing](http://melvil.cz)
Vyjde již brzy

Rubriky
Starý blog

O konferenci Junior Internet

6:34

Sedím ve vlaku z Trutnova do Prahy, zatím v kupé sám. Vadí mi ale systém Českých drah, kdy základní cena je zároveň ta nejvyšší možná a různé slevy tím pádem nejsou příjemné bonusy navíc, ale skoro nutnost. Jedna cesta mě totiž přijde na 232 Kč a cesta trvá 3 hodiny. Autobusem bych zaplatil 150 Kč a jel bych dvě a půl hodiny. Konkurence na kolejích by možná nebyla úplně špatná věc.

8:00

Hradec Králové. Dokončil jsem kontrolní čtení Aby vše klapalo, asi 30 minut poslouchal muziku a nyní se na Twitteru trumfujeme, kdo na Junior Internet cestuje déle. Viva la moderní technologie!

Nota Bene: Příště by se možná hodilo víc než 3 dl vody na 3 hodiny jízdy.

9:47

Hrdina je zpět! (= jsem v Praze)

V Relay kupuju klasicky Crocodile sandwich a modrou Bonaqu. Ve frontě si mě odchytnul nějakej blázen, kterej po mně chtěl „nějaký drobný na benzín“, protože má zlomenou nohu, jeho žena právě rodí a možná ještě něco. Jsem na sebe trochu hrdej, protože jsem ho dokázal odmítnout, což se mi snad ještě nestalo.

V 10:05 se potkávám s Martinem Moozem a jeho kamarádem Honzou a spolu už vyjíždíme metrem do Jinonic.

Cestou klasická rozprávka na téma Apple, alkohol a ženy, takže věci, kterými by měl žít každý mladý člověk.

10:41

Jsme na místě.

Sličné slečny na recepci nám dali visačky, Vodafone taštičku, vodu, bonbónek a visačku. Za to mají pořadatelé velký „thumbs up“.

Pak jsme se zastavili u Martina Světlíka v iKnow Clubu, kde pokračovala diskuze na téma Apple. Alkohol a ženy už nepřišli na řadu.

Po cigaretové pauze (já jsem samozřejmě jen přihlížel) jsme si vyzkoušeli i fakt velkou bombu – AR.Drone. Je to takový čtyřvrtulový stroj, který se dá ovládat přes iZařízení tak daleko, jak daleko dosahuje WiFi. Vyzkoušel jsem si ho ovládat přes iPad, který jsem zároveň poprvé držel v ruce, takže dobrý.

11:40

Poprvé vstupujeme do samotného přednáškového sálu a zrovna na nejnudnější přednášku na světě – Safer Internet, což je zřejmě nějaké hnutí za bezpečný internet. Já osobně jsem proti podobným neziskovým organizacím hrubě zaujatý, ale to asi bude jen můj osobní dojem. Každopádně nuda, nuda, nuda.

13:12

Přednáška Filipa Hráčka o všudypřítomném internetu. Zaujalo mě hlavně, že za žádnou cenu neukáže ve slajdech Apple produkt. Když se řekne mp3 přehrávač, v USA si představí iPod, u nás si představíme Sony Walkman s tužkovou baterií uvnitř. To je ale asi jen profesní deformace. Přednáška technicky dobře zvládnutá, obsahově nuda.


Přesně zde mé zápisky z neděle končí, protože jsem si pak již nenašel čas na to je doplnit. Proto je dopisuji až se čtyřdenním zpožděním.

Zbytek odpoledne proběhl ve znamení zajímavějších či nudnějších přednášek, ale konference prostě o přednáškách nejsou, ať si kdo chce co chce říká. Obzvlášť, když trvají jen 15 minut.

Konference jsou především o lidech, utužování starých kamarádství a navazovaní nových.

Pro mě osobně je tedy hlavním přínosem konference to, že jsem mohl strávit den ve společnosti spousty inspirativních lidí. Víc než jedno slovo jsem prohodil s Martinem Moozem, Honzou Vašíčkem, Martinem Světlíkem, Vojtou Toulcem, Pavlem Šraierem a Tomášem Hustolesem.

Velice zajímavé bylo, když jsem se zase vrátil druhý den do školy do všední reality. Taková deziluze. Připadal jsem si jako v nějakém špatném světě. Ve světě, kde se řeší naprosto nedůležité věci. Ve světě, kde nezáleží na tom, jestli se něčemu věnujete, ale jestli máte hotový domácí úkol.

Je to smutné, ale v řadách svých spolužáků nevidím mnoho inspirativních lidí. Spíš vůbec žádné. Štve mě jejich pasivita, štve mě jejich nedostatek ambicí. Přece nemůže bejt vrchol úspěchu dostat se na vysokou školu. To je povinnost, jen formalita. Skutečné cíle jsou naprosto někde jinde.

Proto se mi stýská po lidech, pro které není nic problém. Stýská se mi po lidech, kteří dotahují věci do konce. Stýská se mi po lidech, kteří umí vydělávat peníze. Stýská se mi po lidech, kteří jen nesedí doma na zadku.

A štve mě, že jsem si nepodal ruku s Honzou Bártou.

Rubriky
Starý blog

O hledání vlastního stylu

Určitě jste už někdy slyšeli, že byste si měli „najít svůj vlastní hlas“ v případě psaní, „svůj vlastní styl“ v případě oblékání a tak dále. Zkrátka a dobře byste měli být co nejvíc originální a výjimeční. Dneska si povíme, proč jsou takové rady naprosto na dvě věci.

> Dobrá rada zákazníka neuspokojí.
> *přísloví starých čínských prostitutek*

Koukat na porno je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí se sháněním partnerky/partnera ke kopulaci. Není to sice opravdovej sex, ale je to „dost blízko“. Asi jako když do tiramisu dáte pomazánkové máslo místo mascarpone.

Číst si rady na internetu o tom, jak běhat/zhubnout/lépe psát je příjemné, protože člověku odpadne spousta starostí s běháním/hubnutím/psaním. Stačí si přece přečíst pár „zaručených“ rad a ihned se dostaví zlepšení! Protože ti nejlepší a úspěšní přece pouze vědí něco, co já ne.

Vědí toho opravdu víc. Vědí tisíce maličkostí, které si přečetli na internetu poznali léty praxe. Zkušenost je totiž jedna z věcí, která je naprosto nepřenositelná.

Zkušený řezník nemusí uzeniny ani vážit, má to prostě „ve voku“.
Zkušený tenista pozná předem, že zahrál milimetrový out.
Zkušený hostinský dokáže předem odhadnout zákazníkův původ a movitost.

Svoje schopnosti ale nezískali tím, že by brouzdali na internetu. To ne. Spíš své práci věnovali stovky a tisíce hodin, až získali v některých případech takřka nadpřirozené schopnosti.

– – –

Jak vypadá v praxi takové hledání stylu? Vezměme si kupříkladu tento blog.

Začínal na doméně [klepeto.blog.cz](http://klepeto.blog.cz), kam jsem psal absurdní věci jen pro své spolužáky a posmíval se „opravdovým blogerům“.

Pokračoval jsem na klepeto.xf.cz (*přesměrováno*), kdy jsem se již zapojil do české blogerské komunity a začal psát „seriózněji“.

Pak jsem přešel na pavelkralicek.cz, kde jsem chtěl vytvořit „blog západního typu“. Velkou inspirací mi byl [Problogger.net](http://problogger.net). Články byly suchopárné a dost se podobaly těm, které nyní odsuzuji.

Pak jsem založil [Životaměnič](http://zivotamenic.cz) – blog o osobním rozvoji. Články již byly myšlenkově hutnější, ale stále se držely vzoru „10 triků jak zlepšit svůj sexuální život“ a tak podobně a pořád dokola.

A pak jsem se dostal do fáze finální, tu právě teď čtete. Nebudu sám definovat, v čem můj současný „styl“ spočívá, to posuďte sami.

Nejsem sice žádná superhvězda, ale řekl bych, že za ty roky už jsem pár set článků napsal. A že už to tady k něčemu vypadá.

Nepomohl mi k tomu ale ani jeden z mnoha set článků, které jsem k tématu psaní a blogování přečetl. Ani jeden z nich. Žádných 35 tipů, 87 zaručených rad, nic podobného.[^1]

Pomohlo mi, že jsem psal. Někdy jeden článek denně, někdy jeden článek za 3 měsíce. Ale psaní mi vydrželo pořád.

A proto se neustále zlepšuji…

[^1]: Jediné články, které vám mohu doporučit, jsou [Better](http://hw.libsyn.com/p/4/b/7/4b748abbad61be9c/Merlin_Mann_-_Better.pdf?sid=b726e395284a7298ec6c067f06f87016&l_sid=18747&l_eid=&l_mid=1699929) a [First, Care](http://www.43folders.com/2010/02/05/first-care) od Merlina Manna.

Rubriky
Starý blog

O překonávání Strachu

Jsem přímo fascinován strachem.

Né takovým tím obyčejným, když jsem ve fyzicky nebezpečné situaci, ale Strachem s velkým „S“, který nám zabraňuje dělat skutečně velké věci.

Strach je nástrojem evoluce, který nám umožnil přežít. Pomáhá nám vyvarovat se potenciálně nebezpečných situací – dřív šlo hlavně o kontakt se zvířaty, který mohl být smrtelný. V dnešní době ale prostě venku šavlozubé tygry ani medvědy brtníky nevidíme.

Určitá úroveň ostražitosti je samozřejmě nutná, např. při přecházení silnice, ale dalo by se říct, že v dnešní době již strach v jeho prvotní podobě tolik nepociťujeme. O to horším problémem se stává Strach z vykonání něčeho výjimečného. Dám příklad.

Jsem v maturitním ročníku a nedávno proběhl náš maturitní ples, který jsme s kamarádem moderovali. Většina lidí by na to neměla. Buďto by ani nechtěli ples moderovat, nebo by je zarazil Strach. Ono mluvit před pěti sty lidí není prostě aktivita, kterou člověk provádí denně.

Co když se přeřeknu? Nebudu vědět, co říkat? Stane se nějaký trapas? Lidé po mně začnou házet rajčata? Budou bučet? Vypískají mě?

To jsou přesně otázky, kterými se Strach projevuje. Na první pohled se tváří racionálně – toto všechno se přece může stát. Určitě se to již jednou v historii stalo. Ale jaká je pravděpodobnost, že se to skutečně stane? Limitně se blíží nule. Přesto pro spoustu lidí můžou podobné sebe-otázky být smrtelné a vzdají se kvůli nim vlastních ambicí.

Když jsem mamce oznámil, že budu vlastní ples moderovat, zeptala se mě na jedinou otázku: „A to se nebojíš?“.
Odpověděl jsem: „Samozřejmě, že se bojím. O to právě jde.“

Strach přeci nemůže být důvodem, proč něco neudělat. Ten primární živočišný nás možná dokáže ubránit před přibližováním se k medvědům, ale ten sekundární společenský s velkým „S“, nám život jenom komplikuje a přibližuje životu zvířat.

Každý se bojí.

Není to o tom, zbavit se Strachu. Strach musí člověk denně překonávat. Strach nikdy nezmizí, v našich mozcích prostě přítomen je. Nelze se ho zbavit, stejně jako se nelze zbavit třeba hmatu.

Strach se dostává do hry pokaždé, když chcete něco vytvořit a publikovat. Když se chcete zachovat nezištně pěkně k druhému člověku. Když chcete jít za vlastním snem. Strach existuje v myslích všech lidí a denně ovlivňuje (řídí) životy.

Rozdíl mezi výjimečnými a obyčejnými lidmi? Výjimeční si svůj Strach uvědomují, ale kašlou na něj a dál dělají výjimečné věci. Každý den s ním zápolí, každý den s ním bojují bitvy jako u Thermopyl. Stejně jako 300 Sparťanů se prostě nevzdají.

A víte, jaká je pointa mého moderování maturitního plesu? Že proběhlo naprosto v pohodě. Hlas se mi netřásl, nohy taky ne, skoro jsem nebyl nervózní. S kamarádem jsme předvedli naprosto výbornou show – bavili lidi, řídili večer a ještě se parádně bavili sami. Dostalo se nám ocenění od každého, s kým jsme se bavili. Od učitelů i studentů. A přitom stačilo, abychom podlehli Strachu, a nic z toho by se nestalo.

Nenechte Strach zvítězit.

Rubriky
Starý blog

O snadném životě

Strašně rád čtu příběhy slavných lidí, kteří museli překonat spoustu překážek, ale na konci své cesty slavili úspěch. Pak se podívám na život vlastní a… nemám překážky žádné. Bylo by hloupé si do cesty stavět umělé překážky, ale jsem toho názoru, že překážky a jejich překonávání tříbí charakter. Žádné překážky – žádný charakter.

Je to sice divné takhle vyslovit, ale mám vcelku *snadný* život. Všechno se odvíjí od toho, že od svých rodičů (matky) dostávám dostatek peněz na to, abych si žil pohodlným studentským životem. A zbytek věcí je mi kupován.

Dostávám 1000 Kč měsíčně jako kapesné.
Mám vlastní auto.
Neplatím si účet za mobil.
Oblečení je mi v pravidelných intervalech kupováno.
Výdaje za jídlo nemám žádné.

Peníze tak můžu utrácet vyloženě za věci, které chci. Třeba knížky. Nebo benzín. Nebo alkohol. Základní životní (nad)standard mám zajištěn a nic mě tak nenutí dělat něco navíc. Cokoliv.

Vlastní počítač mám – 13″ MacBook Pro, který ještě nějakou dobu sloužit bude.
K Vánocům jsem dostal nový iPhone 4.
Mohlo by mě trochu motivovat nové oblečení, ale prostě nemotivuje.

Nic mě nemotivuje něco se sebou dělat.

Tak jsem se s tím rozhodl něco udělat sám.

**Od února chci od rodičů přestat přijímat peníze.**

Budou mi poskytovat jen přístřeší a stravu, ale šatit, jezdit autem a opíjet se bych už se měl za svoje. To je samozřejmě jen začátek.

Není to zase tak drastická změna, ale mohla by s sebou přinést situace, které neznám. *Kamarádi mě budou zvát do hospody a já nebudu moct jít, protože nemám peníze.* *Roztrhnout se mi boty a já si nebudu moct koupit nové, protože nebudu mít peníze.* *Nebudu moct jet na nákup, protože na benzín do auta nebudu mít peníze.*

Cílem samozřejmě není *nemít peníze*. Cílem je začít peníze vydělávat, protože by se mohlo stát, že je nebudu mít na věci, na které je mít chci.

To by pro mě měla být konečně nějaká motivace začít pracovat a lépe hospodařit s penězi, protože zatím jsem absolutně nedokázal poznat jejich cenu. Když se za nimi neskrývá vlastní čas strávený prací, dají se rozhazovat dost snadno.

Pro tak rozmazleného člověka, jako jsem já, to bude dost velký skok do neznáma, to mi věřte. Ale pokud chci zastávat libertariánské a pravicové názory, nemůžu se pořád spoléhat na to, že mě někdo (v tomto případě rodiče) budou neustále sponzorovat a zachraňovat.

Chci se konečně umět o sebe postarat **sám**.