Možná vás zajímá, jak dopadnul můj slavný Útěk do divočiny. Možná že ani ne. Nicméně alespoň jednoho člověka to zajímá a to už je dost dobrý důvod něco o tom napsat.
Takže.
Asi nebudu popisovat, kde přesně jsem chodil a co jsem dělal. Jen vám vřele doporučuji vylézt na vrch Čap. Je z něj nádherná vyhlídka.
Moje putování probíhalo tím stylem, že jsem šel s České Lípy na jihozápad zhruba směrem k Řípu. Nejdřív jsem se chtěl vyhýbat i značeným cestám, ale pak jsem seznal, že je to nesmysl, protože po nich stejně nikdo nechodil. Za celý den jsem nepotkal ani nohu.
Mobil jsem měl vypnutý, nepřipojoval se k internetu, ani s nikým nekomunikoval, ale do civilizace jsem vstup zakázaný neměl. Jeden oběd jsem si dal v hospodě, něco nakoupil v obchodě a tak dále. Překvapilo mě, že už i na menších vesnicích smíšené zboží ovládají Vietnamci. Je to jedině dobře – alespoň mají odpovídající otevírací dobu. A jde jim to.
Můj den probíhal tak, že jsem se někdy ráno (třeba v devět) vzbudil, nasnídal se, všechno pobalil a vyrazil na cestu. Šel jsem tak nějak nazdařbůh, ale když bylo po cestě něco pěkného, tak jsem se podíval. Moc jsem se nezastavoval, protože nebylo stejně co dělat a odpočívat jsem moc nepotřeboval. První dva dny jsem si po zastávkách psal deník, ale pak mě to nějak přestalo bavit.
Myslel jsem si, že získám nějaký zenový zážitek a bude mě to hodně bavit. Ale nestalo se tak.
Rád jsem si pálil ohníčky, příroda byla taky pěkná (hlavně ten Čap), ale chyběl mi myšlenkový stimul. Doufal jsem, že budu mít hodně času přemýšlet o některých svých osobních problémech, ale ty prostě člověk nevyřeší bez kontaktu s lidmi.
Nevzal jsem si s sebou ani žádnou knížku, nic na čtení. Což byla možná chyba. I když večer jsem byl tak unavený, že jsem si jen lehnul, koukal do ohně a na čtení moc neměl pomyšlení.
Putování jsem ukončil čtvrtý den, když jsem zjistil, že k Řípu nevede žádná moc pěkná cesta, měl už jsem solidní puchýře na nohou a tak nějak mě to prostě přestalo bavit.
Neřekl bych, že jsem to vzdal. Neměl jsem žádný určitý cíl, jen jsem se mlhavě chtěl dostat na Říp. Prostě jsem usoudil, že už mi ten poslední hnusný úsek cesty za to nestojí a jen bych si pokazil stávající dojem z cesty.
Dojem z putování mám přesto spíše negativní. Čekal jsem, že zažiju nějaké vzletné pocity jako Alexandr Supertramp, ale bohužel. Každý takový prostě není. Já jsem takový jen napůl.
Když jsem se znovu vrátil do civilizace, byl jsem nadšený. Vážně jsem se usmíval od ucha k uchu a říkal si, že prostě patřím sem. Přírodu rád přenechám jiným.
Můžete si říkat, že jsem nějakým způsobem „horší“, povrchnější nebo cokoliv jiného, protože neuznávám ty pravé a původní přírodní hodnoty. Já si spíš říkám, že málokdo je k sobě tolik upřímný a má tolik kuráže přiznat, že je mu prostě ve městě líp.
Jsem rád, že jsem takový experiment udělal. Zaprvé jsem si tím splnil jeden (možná falešný) sen, zadruhé jsem se o sobě něco dozvěděl. A spal jsem pod fakt krásným převisem.
A o to jde, že.