Mám rád konverzace, při kterých se člověk dostane pod povrch obyčejného běhu dní a začne se o sobě dozvídat něco víc. To se mi stalo čerstvě tento pátek při konverzaci s Peterem.
Našel jsem totiž leitmotiv vlastního života – zlepšování se, progress, růst. Možná je to samozřejmý motiv života téměř každého člověka, ale přijde mi, že u mě je prominentnější.
Téma první – fascinace osobním rozvojem
Když jsem byl mladší (cca 16 let, nepamatuji si přesně), měl jsem „temné období“. Ne že bych začal brát drogy, ale byl jsem tak trochu závislý na knížkách o osobním rozvoji. Přečetl jsem snad všechno, co šlo. Když došla zásoba v knihovně, kupoval jsem si vlastní.
Na základě toho jsem začal psát i vlastní blog – Životaměnič – který byl překvapivě poměrně úspěšný, ale po deziluzi z tohoto směru jsem jej opustil.
To byla doba, kdy jsem četl Leo Babautu, spolu-přeložil i jeden jeho ebook a radil lidem, jak se vypořádat s hatery. Dnes by se mi tehdejší rady hodily.
Téma druhé – hraní RPGček
Mám rád počítačové hry, velkou část mládí jsem strávil hraním Counter Striku, Starcraftu, Age of Empires, Diabla II, Knights and Merchants a tak dále. Ale zajímavé bylo, co mě na těch hrách vlastně bavilo.
RPGčka (Role Playing Game, hra na hrdiny) jsou pověstná propracovaným příběhem, což je základní důvod, proč je lidé hrají. Mě příběh nikdy nezajímal, všechny dialogy jsem přeskakoval, u úkolů mě zajímalo jen kam mám dojít, koho mám zabít a co z toho budu mít. Ne už proč, nebo které princezně tím pomůžu.
Nejvíc mě hnalo dopředu, abych si našetřil dost peněz a dostal se na dostatečný level, abych si mohl pořídit lepší meč, zbroj a ostatní výbavu.
Téma třetí – Started from the bottom
Třetí téma se týká hudby, kterou poslouchám nejčastěji. Pro mnohé překvapivě je to rap – hudba veskrze primitivní. Nevychutnávám si saxofonová sóla v jazzu, nebo operní árie. Poslouchám sprostý a agresivní rap.
V rámci rapu (hip hopu) existuje i chytřejší proud, u nás reprezentován zejména Prago Union, kteří mají nápadité rýmy a jsou intelektuálně obhajitelní. Ti mě naprosto nebaví.
Co na rapu totiž oceňuji, je myšlenkový podklad, který se hudbou prolíná na každém řádku. A to je „cesta nahoru“. U nás se tomu říká „dostat se z dola hore“ a „jednou to budem mít„. V angličtině je nejproslulejší fráze „Started from the bottom„.
Baví mě touha všech rapperů být stále lepší a lepší, což je u nich demonstrováno zejména penězi, ale na každém dalším albu je viditelný i markantní hudební posun.
Rapové ideje podle mě hodně souzní i s podnikáním, proto jsem byl nadšen, když Ben Horowitz do své knihy The Hard Things about Hard Things vložil i citace rapových textů a výslovně říká, že mu rap hodně pomohl. Kniha je to mimochodem výborná, doporučuju. Řídit velkou firmu v krizi je strhující mnohem víc než severské detektivky.
A co s tím dělám?
Když o sobě vznosně píšu jako o člověku „posedlém“ růstem, to si asi stanovuju pravidelně cíle, neustále na sobě pracuju a agresivně si jdu za svým, že? No, ne tak úplně.
Absolutně nejsem dokonalý, spíše naopak. Jsem konstantně nespokojen se svým pracovním výkonem a výsledky. Otázka je, na kolik je to objektivní hodnocení. Jsem k sobě hodně kritický, možná až příliš. To se určitě promítá i do hodnocení vlastní pracovní morálky.
Asi bych měl být spokojen, že se pokouším o něco nad rámec vysoké školy.
Místo toho se vnitřně kopu za to, že ještě nemám milionové obraty.