Vlastní pitomou chybou se mi stalo, že jsem upustil svůj iPhone do vany. A ne, nefotil jsem si tam určité části těla. Jen jsem si něco četl…
Okamžitě jsem podnikl veškeré možné záchranné kroky, které jsem si přečetl na internetu, nebo z odpovědí na Twitteru na mé volání o pomoc.
iPhone jsem okamžitě vypnul a nezapínal (bohužel se zapínal sám), utřel ho do ručníku, vyndal SIM kartu a 15 minut foukal studeným fénem. Pak jsem ho dal do dózy s rýží minimálně na 24 hodin, aby se z něj veškerá vlhkost dostala.
Co jsem si všimnul, když se sám zapínal, tak systém zatím funguje, ale displej svítí asi jen na 5%. Takže by se to přinejhorším mohlo spravit výměnou displeje za nějakých patnáct set. Snad.
Píšu o tom ale z jiného důvodu. Uvědomil jsem si totiž, jak strašně jsem na iPhonu závislý. Mám ho u sebe již přes rok snad nonstop, takže už těch pár hodin, kdy jsem jej nemohl vytáhnout z kapsy, bylo dost těžkých.
Uvědomil jsem si, v čem všem mi slouží a co bez něj nemůžu dělat.
Nemůžu:
- zjišťovat čas a datum (hodinky nenosím, na Macu je v liště nemám)
- používat chytrý budík Sleep Cycle, který mě vzbudí, když jsem zrovna v nejlehčí fázi spánku
- si nastavit odpočítávání, abych louhoval čaj jen 4 minuty
- si operativně zaznamenávat myšlenky a nové úkoly
- si v posteli číst články z Instapaperu
- se učit anglická a německá slovíčka i jinde než u Macu
- poslouchat muziku na cestách (to už ale nějaký ten pátek nedělám)
- kontrolovat Twitter, Facebook, RSS a email, kde se mi zamane (to je ale spíše pozitivum)
Z funkcí, které používám denně, je to zřejmě všechno, ale stále jde o ty dost klíčové. Minimálně veškeré funkce spojené s hodinami, záznam nových poznámek a čtení Instapaperu. Ten zbytek bych snad ani tolik nepotřeboval.
Člověk si podobné věci uvědomí většinou jedině při nějakém větším šoku – pro mě to byl utopený iPhone.
Doba nejistoty
Nacházím se právě v období nejistoty. iPhone mi leží v dóze s rýží a nevím, jestli funguje. Radši to ještě pár hodin ani zjišťovat nebudu.
Pokud bude můj iPhone fungovat, až ho z rýže vyndám, zřejmě udělám dost razantní věc. Zruším svůj mobilní internet.
Budu tak mít stále přístup k oněm klíčovým funkcím (čas, budík, poznámky, Instapaper, slovíčka, …), ale některé nežádoucí (neustálé kontrolování všech sociálních služeb) se tím zruší.
Přišel bych tím sice i možnost hledat si např. právě probíranou látku během výuky na Wikipedii, hledání dopravních spojů v terénu, ale to jsou prostě věci, které bych musel obětovat.
A navíc bych měsíčně rodičům ušetřil 177 Kč.
Každopádně dokud nebudu vědět, jak na tom iPhone je, můžu si představovat, co chci.
Zásadní bude jen, jestli bude plně fungovat. Pokud ne, tak jestli půjde rozumně opravit. Jenže to je pro nás maloměšťáky docela na dlouhé lokte, dopravit se nějak do Prahy atd…
No, každopádně jsem rád, že mi tahle událost trochu otevřela oči. A pokud to můj iPhone nerozdýchá, doufám, že mu bude v křemíkovém nebi dobře. Sloužil mi těch 14 měsíců na jedničku šestnáctkrát podtrženou…
– – –
Po pěti dnech…
Na život bez iPhonu už jsem si docela zvyknul. Čtení Instapaperu v posteli a záznam poznámek mi sice dost chybí, ale zbytek jsem nějak oželel.
Budu jej muset poslat balíkem do Prahy na opravu, která bude stát od 1500 do 3000 Kč, podle toho, jestli je rozbitý „jen“ displej, nebo i základní deska.
Každopádně jsem se už rozhodnul, že mobilní internet zruším, protože bez něj nemám potřebu pořád iPhone vytahovat z kapsy, kontrolovat Twitter, email a RSS, což mi ve škole stejně nic nedává, a můžu se tak lépe soustředit na přítomnost.
Nakonec jsem docela rád, že mi do té vany spadnul…
– – –
Po pěti a půl dnech…
Stal se zázrak. Když jsem přišel domů a náhodně zkusil iPhone odemknout, jeho displej se rozsvítil jako očka dětiček, které by ho dostali pod stromeček.
Zatím jej tedy do servisu posílat nebudu, uvidím, jestli bude fungovat i nadále.
A ten mobilní internet už jsem si deaktivoval. A dobrý.