Jak jsem vás informoval [minule](http://www.pavelkralicek.cz/post/1424157777/nanowrimo-2010-tentokrat-s-moji-ucasti), již dva týdny se snažím psát svoji románovou prvotinu. Jsem právě v polovině svého snažení, tak bych vás rád informoval o tom, jak si ve svém snažení vedu.
Abych vás nezdržoval: mám napsáno 12500 slov, což je zhruba polovina než bych potřeboval. Chcete-li znát víc podrobností, čtěte dále.
Když jsem 1. listopadu začínal psát, naprosto jsem neměl ponětí, do čeho se pouštím. Nevěděl jsem naprosto nic o ději knížky, nevěděl jsem, kdy si vyhradím čas na psaní, nic. Po dvou týdnech mohu s klidem prohlásit, že to byla chyba. Přesně tyhle dvě věci mě totiž připravily zhruba o 10 000 slov, které už jsem mohl mít napsané. Psát bez toho, aby člověk měl dopředu rozmyšlenou alespoň další stránku totiž dost dobře nejde. Alespoň né mně.
Zároveň jsem zjistil, že vymýšlení, o čem budu psát, a samotné psaní jsou dvě naprosto rozdílné činnosti, které nejdou dělat v jeden čas. Vymýšlení děje chce naprosto jinou náladu, samotné psaní už je prostě jenom dřina. Prvních pár dní jsem se tak potácel v ději bez cíle, až jsem si jednou vpodvečer vyšel ven, sednul si na lavičku, v uších Tiesta, a do Simplenote na iPhonu naťukal jednoduchoučkou osnovu, podle které se řídím skoro do teď.
Stačilo mi utvořit si nějakou rámcovou představu a hned jsem na tom byl asi o 167% líp. Pak jen stačí podobnou brainstormingovou seanci párkrát zopakovat, osnovu rozvinout, doplnit a může se v psaní pokračovat. Pět minut tuhle, pět minut támhle a práce na knize pokračují uspokojivým tempem.
Druhá věc je, že zpočátku jsem psal až večer, tak nějak po osmé. To jsem ale byl unavený, mnohdy tak, že už jsem se k psaní neodhodlal. Což ale bylo dáno i tím, že jsem neměl jasno o tom, co bych měl psát. Někdy v polovině druhého týdne, kdy už jsem byl hodně pozadu, mě napadlo vrátit se k mé staré rutině – brzkému vstávání a psaní ráno. A fungovalo to.
Teď vstávám během týdne v 6:00, po vykoupání se zasednu k MacBooku a za 20 minut mám napsaných 1000 slov jen to fikne. Pak mám celý den dobrý pocit, že už mám skoro hotovo a nemusím se tolik stresovat. To, že se pak nedonutím dopsat těch dalších 800 slov, abych splnil denní limit, je věc jiná.
Abych to ale nějak shrnul, zatím jsem určitě rád, že jsem se do podobné věci pustil. Nikdy bych si tak nedokázal představit, jak je psaní knížky namáhavá záležitost a získal jsem už jenom za ty dva týdny určitý pohled z druhé strany na psaní knížek a tedy i schopnost je lépe analyzovat při samotném čtení.
Jestli knížku někdy dopíšu a jestli bude kvalitní, to už jsou podle mě druhotné věci. Ale určitě se o to pokusím.