Jak jsem skočil bungee jumping, i když se příšerně bojím výšek

Občas se mě zmocní touha nějakým způsobem překonat svůj strach. Takové #nestereo na steroidech. Naposledy se mi naskytla příležitost, když mi kamarád napsal, jestli nechci skočit bungee jumping.

Abych dodal kontext: neskutečně se bojím výšek. Na rozhlednách se mi klepou nohy, bojím se pustit zábradlí a podívat se dolů. Bungee jumping je v tomhle ohledu asi to nejhorší, co by se mi mohlo stát.

Takže jsem do toho šel.

Lekce první: Je potřeba spálit mosty

Kamarádovi jsem přislíbil účast a poslání peněz a dál to neřešil. Termín byl za tři týdny. Mezitím se ale v mozku začaly dít věci.

Samozřejmě, že jsem začal váhat. Projevilo se to neustálým odkládáním poslání peněz. Dokud není zaplaceno, tak přeci jet nemusím, že?

Nesmysl. Naštěstí mi pomohlo, že se považuji za člověka, co drží slovo. Jednou jsem něco slíbil, tak to musím dodržet.

Takže jsem peníze odeslal. A odříznul si cestu zpět.

Lekce druhá: Síla skupiny

Po několikahodinové jízdě z Prahy do Harrachova jsme dorazili na místo. 36 metrů vysoká věž rozhodčích u skokanského můstku. Bylo nás hodně a před námi ještě pár lidí bylo, takže jsme strávili několik hodin čekáním. Navíc já šel úplně poslední.

Krásně se projevilo, jak moc nás ovlivňuje okolí. Všichni se více či méně báli, ale nikdo vážně nepřemýšlel o tom, že by neskočil. Dali to všichni, takže i já.

Otázka je, jak by to vypadalo, kdyby ve skupině byla polovina lidí, kteří by to vzdali. Skočil bych?

Lekce třetí: Nejtěžší je udělat krok do neznáma

Bungee jumping zní pro nezasvěcené hrozně: skákat na gumě z výšky, vždyť to musí být hrozně nebezpečné. Není. Vlastně o nic nejde, je to jen taková lepší atrakce. Jde jen o to překonat svůj strach.

Když jsem šel na plošinu nahoře, klepal jsem se jako ratlík. Dokud jsem se měl čeho držet, ještě to šlo.

Pak mi připnuli na nohy lano s gumou, které mě silou táhlo dolů jako kámen pod hladinu.

Pak se otevřela závora v zábradlí. Musel jsem se pustit a dát ruce za hlavu jako trestanec.

Pak mě obsluhující pán jemným tlakem převážil přes hranu.

Pak jsem 36 metrů padal po hlavě k zemi.

A bylo to super. Vzduch svištěl kolem, pocit neskutečný.

Chtěl jsem cestou řvát, ale při první cestě dolů jsem na to absolutně neměl kapacitu. Celé tělo bylo sevřené – takhle asi vypadá knižní „nevydat ze sebe ani hlásku“.

Při druhém zhoupnutí dolů jsem se už trochu uvolnil a zařvat jsem dokázal.

Pak už jsem se jen houpal a spustili mě dolů.

Lekce čtvrtá: Skočil jsem, ale…

Všechno to proběhlo tak rychle, že si pamatuji jen rychlé záblesky. Ale jedno si uvědomuji čistě: to nejtěžší jsem nedokázal.

Když stojíte na plošině nahoře, s lanem kolem kotníků, otevřenou závorou a rukama za hlavou, to nejtěžší totiž teprve přijde.

Udělat vlastní vůlí ten krok. Převážit se a skočit.

Tomu jsme se všichni vyhnuli tím, že nás prostě jemným tlakem převážili. Neměli jsme čas přemýšlet, jestli chceme nebo nechceme skočit, v ten okamžik už bylo pozdě. Už to nebylo na nás.

Pokud ještě někdy budu skákat, chtěl bych alespoň minutu času, abych se sám pro skok rozhodnul a udělal ten krok.

Tady je důkaz, že jsem opravdu skočil: