V lednu jsme na Pitti Uomo byli na večeři s lidmi z Bellroye, vedli jsme klasickou společenskou konverzaci a dostalo se na téma koníčků, se kterým mám vždycky problém, protože mi přijde, že žádné konvenční koníčky jako sport, jídlo nebo auta nemám. Tak jsem dlouze přemýšlel nad odpovědí, až jsem řekl „čtení“. Richard se mě zeptal, jestli také poslouchám audioknihy nebo podcasty. Odpověděl jsem, že ne, protože mi přijdou příliš pomalé, můj mozek se u toho nudí.
A pak přišla ta očividná otázka: „Tak proč je neposloucháš zrychleně?“
Jasné řešení, které jsem ale nechtěl využít z důvodů určitých předsudků. Média se přeci mají konzumovat běžnou rychlostí. Rychločtením nebo rychlosledováním si kazíte dojem a nemůžete si to tolik vychutnat. Když Jan Řežáb kdysi zmínil, že seriály sleduje 2x zrychleně, bylo to skoro horší, než kdyby se přiznal k vraždě. U krásné literatury nebo umění to tak určitě je. Že je blbost v galerii běhat za účelem vidět co nejvíce obrazů v co nejkratší době, je jasné každému. Ale co je špatného na poslouchání audioknih nebo podcastů zrychleně? Tam jde jen o předání informací a pokud jsem schopen je přijímat rychleji, o nic nepřicházím.
Tak jsem to zkusil při každodenní cestě metrem s pomocí skvělé aplikace Overcast. Pustil jsem si podcast The Art of Manliness a zkusil zrychlení 1,2. A bylo to super. Jestliže za normální rychlosti se mi myšlenky rozjížděly do všech směrů a nudil jsem se, teď jsem musel být neustále ve střehu a pozorně poslouchat, protože se proud slov valil mnohem rychleji. Navíc v angličtině.
Postupem času jsem se u některých podcastů dostal až na 1,5 (záleží na řečníkovi), ale není cílem toto číslo neustále zvyšovat. Cílem je dostat se na optimální úroveň, kdy je mozek tak akorát vytížen posloucháním a neutíká nikam jinam.