13. září 2022 jsem měl díky Lucii Vrbové možnost promluvit před 400 studenty FPH VŠE v rámci jejich kurzu Úvod do studia. Text projevu jsem ladil několik dní a přepisoval tolikrát, jak málokdy máloco. Přišlo mi škoda se o něj nepodělit.
Je mi velkou ctí tady dnes být a mít možnost k vám promlouvat, i když určitě nejsem prototyp vzorného vysokoškolského studenta. Nebyl jsem v žádném studentském spolku, nejel jsem na Erasmus, nebydlel na koleji. I když jsem na gymplu měl víceméně samé jedničky, na VŠE jsem měl průměr cca 2,5. Vzhledem k tomu, že nejhorší přijatelná známka je trojka, o moc horší prospěch už mít skoro nejde. Jednou jsem dokonce z VŠE odešel, pak jsem se vrátil, ale na jinou fakultu. Z mé první práce snů mě vyhodili, pak jsem si založil vlastní firmu a teď jsem tady. Budu mluvit o tom, jak jsem studoval já a co jsem udělal za chyby, aby vy jste už nemuseli. A o tom, že některé dveře se zavírají a je dobré stihnout je ještě otevřené.
Teď už k mému příběhu.
Nejprve jsem nastoupil na Fakultu mezinárodních vztahů, obor Mezinárodní obchod. Moc jsem nevěděl, co se sebou, tak jsem tam šel tak trochu na přání rodičů. Na přijímačkách byly dva jazyky, zdálo se to jako elitní obor. Studovat ale elitní obor jen proto, že je to elitní obor, je samozřejmě blbost. V první řadě vás to musí bavit. Na první hodině předmětu Mezinárodní obchod jsem pochopil, že ta fakulta opravdu není pro mě. Nechtěl jsem totiž po dostudování jít pracovat do žádné nadnárodní korporace ani velké čtyřky.
Tak jsem v druháku přestal úplně chodit do školy a jenom pracoval. Nedošlo mi ale, že peníze, které jsem v tu dobu dostával od rodičů, měly jasnou podmínku – moje studium. Když jsem přestal studovat, přestaly proudit peníze a musel jsem se o sebe komplet začít starat sám. To byl můj první reality check. Za půl roku jsem se pak do školy opět vrátil, tentokrát už na naši milovanou fakultu podnikohospodářskou.
Někdy na začátku prváku mě taky vyhodili z mé první práce. Pracoval jsem ve své vysněné firmě, pod šéfem, kterého jsem respektoval, měl ho rád a byl skoro jako můj druhý otec. Nikdy ale nezapomenu ten svíravý pocit v žaludku poslední dny před tím, než jsem dostal padáka. V tuhle chvíli to se mnou nevypadalo moc dobře – vyhodili mě z práce, odešel jsem ze školy, přitom moji spolužáci ze střední už skoro dokončovali bakaláře.
Pro někoho by to mohla být tragédie, i pro mě v tu chvíli byla, ale motivovalo mě to postavit se na vlastní nohy a založit vlastní firmu. Říkal jsem si, že lepší čas už nebude. Když ještě nemám závazky, ani hypotéku, mám spoustu času a malé životní náklady. Takhle před 8 lety vzniklo Gentleman Store.
Skoro od začátku studia jsem tedy paralelně budoval vlastní firmu. A docela se dařilo – první rok jeden milion v tržbách, druhý rok pět, pak 10, 19, 30 až k letošnímu plánu na sto milionů. Byl jsem takový blázen, že jsem si firemní tržby v prvních čtyřech letech nechal vytetovat na nohu.
Abych ale jenom samožersky nemluvil o sobě a svých rádoby úspěších a neúspěších, obzvlášť po tom, kdy mým předřečníkem byl Vít Kutnar s cca 500x větší firmou, rád bych se dostal k názvu mého dnešního proslovu – Dveře se zavírají.
Možná znáte knížku o 5 největších výčitkách, které mají lidé před smrtí. Napsala ji Bronnie Ware, která pracovala v hospicu a trávila s desítkami lidí jejich poslední dny. Z jejich vyprávění vydestilovala pět největších výčitek, které lidé ohledně svého života měli. Jsou to tyto:
- Přál bych si mít odvahu žít život podle sebe a ne tak, jak to ode mě druzí očekávali.
- Přál bych si, abych nepracoval tak moc.
- Přál bych si mít odvahu vyjádřit svoje pocity.
- Přál bych si zůstat v kontaktu se svými přáteli.
- Přál bych si dovolit si být šťastnější.
Pro vás a vaše studium jsou relevantní hlavně dvě z nich. Nepracovat tak tvrdě a zůstat v kontaktu se svými kamarády. A jsou to přesně tyto dvě, ve kterých jsem i já udělal chybu a kterých lituju. Zhruba od svých devatenácti do pětadvaceti jsem se tak nějak, ani nevím proč, přestal bavit se svými kamarády ze střední školy. Oni mezitím chodili na různé párty a bavili se, já tím v té době opovrhoval a neustále pracoval. A nové kamarády na VŠE jsem se nesnažil získat – nebydlel jsem na kolejích, nebyl na seznamováku a na každý předmět chodil s někým jiným, tak to bylo těžké.
Až po letech, kdy jsem sice měl něco jako kariéru, ale taky přetrhané vazby s kamarády, jsem se snažil vztahy obnovit. Přijali mě sice zpátky, ale ty roky společných zážitků už si nikdy s nimi znovu neodžiju.
Jak to ale udělat, abyste ve třiceti nelitovali podobně jako já?
Jak vědět, čemu se v konkrétní chvíli vašeho života věnovat?
Jestli víc dávat studiu, nebo získávat spíš pracovní zkušenosti, nebo ani jedno z toho a místo školy hrát na kolejích playstation?
Dnes spousta z vás možná ani netuší, čím chce být, nebo podle čeho se rozhodovat. A je to naprosto OK. Já jsem to taky nevěděl. Přesto se ale hodí mít po ruce pár pravidel, kterými se řídit.
Hrozně se mi líbí jedno pořekadlo:
- když jste mladí, máte čas a zdraví, ale nemáte peníze
- když jste ve středním věku, máte zdraví a peníze, ale nemáte čas
- a když zestárnete, máte čas a peníze, ale nemáte zdraví
Zní to jako klišé od Paula Coelha nebo z Malého prince, ale je to totální pravda. Můžete se pokoušet s tím nějak bojovat, snažit se v mládí na sílu vydělat hodně peněz, abyste měli všechny tři věci pohromadě. Ale bez zkušeností a konexí vám to půjde řádově hůř než ve třiceti.
Nebo si můžete myslet, že máte čas a budete cestovat až později, třeba v důchodu. Je dost dobře možné, že to tak bude, ale určitě to bude jiné. Asi nebudete chodit na celodenní túry po horách. Asi nebudete spát na karimatce ve stanu, to už byste se nemuseli zvednout. Spíš pojedete na organizovaný zájezd autobusem, nebo se vyvalit někam do all-inclusive hotelu. Což je v pohodě, jen je to jiné. A můžete to dělat v každém věku.
Třetí dekáda vašeho života, tedy úsek od dvaceti do třiceti, je dost zásadní. Nechci na vás vyvíjet větší tlak, než je nezbytné – s covidem, inflací, Ukrajinou, dokonalými životy na instagramu a vším dalším toho máme všichni dost, ale snažte se tyto roky nepromrhat.
Když je vám dvacet nebo ještě méně, máte celý život před sebou. Mně bylo v létě 30 a i když je to samozřejmě jen číslo a dámské časopisy tvrdí, že život začíná v padesáti, tak už si přijdu starý a na některé věci je v mém životě pozdě. Vím, že už je nestihnu.
Když je vám 30, už se vám nechce low budget cestovat po hostelech a stopovat Evropou.
Když je vám 30, kromě pár kolegů z práce a starých kamarádů horko těžko navazujete nová přátelství.
Když je vám 30, těžko na půl roku odjedete do cizí země a ještě vám za to bude někdo platit – v tomhle je Erasmus nezastupitelný.
Když je vám 30 a máte vlastní malou firmu, nemůžete se jen tak nechat zaměstnat v blockchainovém startupu nebo neziskovce, i když byste nastokrát chtěli.
Když je vám 30 a už vám řídnou vlasy, budete v klubech a na diskotékách trochu za trapáka.
A takových věcí je samozřejmě mnohem víc.
Proto mi na závěr dovolte pár rad a výzev do vaší další desetiletky.
- Učte se a objevujte, co nejvíc je možné. Když budete mít dvě nabídky práce, vždycky vezměte tu, kde se toho více naučíte, i když byste si vydělali méně.
- Přečtěte co nejvíc, co nejrůznějších knížek. Zkuste i bibli všech ekonomů, Bohatství národů od Adama Smithe, nebo tu opravdovou Bibli s velkým Bé. Možná vás to příjemně překvapí.
- Zapište si co nejvíc a nejrůznějších volitelných předmětů. Určitě si dejte Kritické myšlení, nebo jakýkoliv předmět, který vyučuje Lucie Vrbová.
- Navštivte co nejvíc zemí za co nejmíň peněz, dokud vám nevadí diskomfort.
- Navazujte nová přátelství. A nezapomínejte na ta stará.
A pamatujte: některé dveře se zavírají, ale spousta jiných se otvírá.
Tak do nich směle vejděte.
Děkuji.