Poslední dobou se tak nějak snažím chodit do divadel. Možná to bude tím, že chodím s herečkou. What. Up? Furt si dělám srandu, že si budu psát „kulturní deník“ jako na gymplu, ale zatím jsem na to trochu kašlal. Tak snad tohle bude první vlaštovka.
Na Pana Polštáře jsem šel v pátek 14.12.2012 do Činoherního klubu. Představení se tam hraje už sedmým rokem, poprvé bylo uvedeno 9.6.2005. Takže asi úspěch, nevím. Zeptám se.
Pan Polštář. Takový roztomilý název, že? No. Hra to roztomilá není.
Kdybych Pana Polštáře měl nějak popsat, asi by to bylo existenciálně psychologické kriminální drama. Což zní vznešeně. Zkusím to říct víc lidsky. Vraždí se tam malé děti, řeší problémová dětství, občas se zasmějete, ale na konci byste měli odcházet trochu zamyšlení.
Proto mi dělá problém po představení plynule přejít do hospody. Ještě bych si vždycky trošku popřemejšlel. Ale na to asi budu mít tenhle kulturní deník.
Časem si pravděpodobně vytvořím nějakou formu, jak psát divadelní recenze, zatím to bude takové roztomile amatérsky lidské.
1) Víceméně celou první půlku jsem koukal Ondřeji Vetchému na záda – seděli jsme úplně vpravo. Tomu se asi nedá úplně vyhnout, ale chtělo by to omezit. Z jeho výkonu tím pádem nemám skoro nic.
2) Postava Marka Taclíka (Michal) je trochu rozporuplná – začátek naprosto famózní, ale když začal postižený člověk mluvit v dlouhých větách skoro naprosto rozumně, těžko jsem mu věřil. Nicméně jeho oslovení „Katuriane, Katuriane“ je brilantní.
3) Po první půlce si možná přijdete, že by hra měla končit. Že už je vlastně všechno řečeno a příběh víceméně vyřešen. Ukáže se, že vůbec není a to důležité se odehrává až v půlce druhé.
4) Jetli je na této hře něco skvělého, tak jsou to charaktery postav. Plastické, věrně zahrané, nejednoznačné, na pomezí reality a grotesky. Nádherná práce.
5) Málokdy si toho všímám, ale potěšily mne kostýmy. Nebyla to žádná pompézní paráda z 19. století, ale reálné současné oblečení, které k postavám skvěle pasovalo.
Takže zajít, nebo nezajít?
Pokud se chcete smát a zajít jen na nějakou nenáročnou komedii, tak ne. Pokud vám nevadí násilí, černý humor a mrtvé malé děti, pak ano.
Pan Polštář je pro mě poměrně hutná a temná hra, o které by se mělo přemýšlet. Nechoďte na ni v létě. Zkuste si vytipovat ponurý podzimní nebo zimní den. Budete mít zážitek lepší.
Hodnocení: 83 %