Stejně jako milion (doslova) dalších lidí jsem nedávno viděl dokument Šmejdi, který se zabývá nechutnými praktikami prodejců předražených hrnců, zázračných dek a vysavačů.
Během sledování mi bylo téměř fyzicky zle.
První reakce asi každého je „Fuj, hnus, mělo by se to zakázat. Jaké hyeny tohle můžou dělat?“. Stejně tak moje.
Pak jsem se ale zamyslel trochu víc.
Co je na tom nejsmutnější?
Že důchodci na tyto akce jezdí znova a znova, i když se opakovaně spálili. Nemám kvalifikaci na to hodnotit, zda-li se jedná o závislost, případně co je k tomu vede. Ale ze slov účastníků dokumentu opakovaně znělo toto.
Jezdím, protože nechci být sám.
V ten okamžik jsem si uvědomil, že je to hlubší problém, než jsem si původně myslel.
Já i vy prodáváme hrnce. Bohužel.
Kdy jste naposledy viděli své rodiče nebo prarodiče?
Žijí s vámi?
Vídáte se často?
Jestli ano, gratuluji. Jste výjimka.
Většina důchodců totiž žije osamoceně v bytech a domech, často v jiném městě/vesnici než jejich potomci. Nebo v domovech důchodců. Těch se (asi) tento problém netýká, protože tam mají alespoň nějaké zdání společnosti.
Když si představím život současných osamocených důchodců, skoro se jim ani nedivím. Za 49 Kč se projedou autobusem se svojí věkovou skupinou, někdy dostanou i najíst. Každopádně je to změna oproti nekonečné rutině běžných dní.
Co s tím?
Zajeďte se podívat za svými (pra)rodiči. Nebo jim zavolejte. A až půjdou do důchodu, zkuste si zařídit život tak, abyste jim byli nablízku.
Nebo vydělejte dostatek peněz, abyste jim ty parní hrnce mohli financovat.
